Dietrich Bonhoeffer

Dietrich Bonhoeffer, license CC BY-SA 4.0

Dietrich Bonhoeffer byl svébytným teologem a křesťanským etikem, který zdůrazňoval význam Kázání na hoře a následování Ježíše (odtud titul Bonnhoefferovy knihy Následování), a to jak slovem, tak i svým osobním příkladem. Ve svých dopisech z vězení (posmrtně vydáno jako Widerstand und Ergebung) nastínil svoji vizi budoucího dospělého člověka („dospělý svět“, termín, který si DB zvolil jako neutrální synonynum k „sekularizaci“) i nenáboženské (neteokratické?) interpretace Bible a křesťanství (nejvyšší Boží svrchovanost není ve všemocné světovládě, ale v Ježíšově bytí pro druhé). Tato myšlenka byla v Čechách populární zvláště v 50. a 60. letech 20. století, a to zejména mezi evangelickými teology Nové orientace či civilní interpretace, ale dnes je spíš odmítána a kritizována. Starokatolická církev v České republice si ho připomíná (nejpozději od října 2011) jako mučedníka (viz www.getsemany.cz, říjen 2011).
(Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dietrich_Bonhoeffer#My%C5%A1lenky)

Český rozhlas plus nedávno publikoval audio o DB z jejich cyklu Politické vraždy. Níže si můžete poslechnout tento zajímavý dokument.


DB též napsal svůj velmi známý text o hlouposti.

Hloupost je nebezpečnější nepřítel dobra než zlo. Proti zlu se dá protestovat, dá se zostudit, v krajním případě mu lze zabránit násilím. Pokaždé již v sobě nese zárodek vlastního rozkladu, už proto, že zanechává v člověku přinejmenším nevolnost. Proti hlouposti jsme bezbranní.

Ani protesty, ani násilím tu nelze nic pořídit; argumenty nepůsobí, fakta, jež odporují vlastním předsudkům, se prostě neuznávají – v takových případech se dokonce hlupák stává kritickým – a nelze-li se jim vyhnout, dají se jednoduše odbýt jako bezvýznamné výjimky. Přitom je hlupák na rozdíl od zlého člověka sám se sebou zcela spokojen; stává se dokonce nebezpečným, protože stačí lehké podráždění, aby přešel do útoku. Proto je třeba větší opatrnosti před člověkem hloupým než před člověkem zlým. Nikdy se už nepokoušejme hlupáka přesvědčovat důvody; nemá to smysl a je to nebezpečné.

– Abychom našli způsob, jak se s hloupostí vyrovnat, musíme se snažit pochopit ji v její podstatě. Tolik je jisté, že není v jádru defektem intelektuálním, nýbrž lidským. Jsou lidé intelektuálně mimořádně čilí a přitom hloupí, a naopak lidé intelektuálně velice těžkopádní, kteří jsou všechno jiné, než hloupí. K tomuto objevu docházíme ke svému překvapení v určitých situacích. Přitom nemíváme ani tak dojem, že hloupost je vrozený defekt, ale spíše, že lidé jsou za jistých okolností ohlupováni, resp. se nechávají ohlupovat.

Dále pak pozorujeme, že uzavření a osaměle žijící lidé se vyznačují tímto defektem řidčeji než jednotlivci či skupiny se sklonem k sdružování anebo ti, kteří jsou k němu odsouzeni. Zdá se tedy, že snad hloupost není ani tak psychologický jako spíš sociologický problém. Je zvláštní formou působení dějinných okolností na člověka, průvodním psychologickým jevem jistých vnějších poměrů. Při bližším přihlédnutí se ukáže, že každé silnější uplatnění vnější moci, ať politické či náboženské, velkou část lidí raní hloupostí.

Dokonce se zdá, jako by to byl přímo nějaký sociologicko-psychologický zákon. Moc jedněch využívá hlouposti druhých. Celý proces nespočívá v tom, že by určité – tedy třeba intelektuální – lidské vlohy náhle zakrněly nebo vymizely, nýbrž v tom, že ohromující dojem vyvolaný vnější mocí připravuje člověka o jeho vnitřní samostatnost, takže se pak – více či méně nevědomě – vzdává hledání vlastního postoje k daným životním situacím.

Je-li hlupák často tvrdohlavý, neznamená to ještě, že je samostatný. Právě když s ním mluvíme, máme pocit, že před námi není on sám, osobně, nýbrž jen předsudky a fráze, které nad ním nabyly moci. Je jakoby v zakletí, zaslepen, zneužit ve své podstatě, znásilněn. Když se stal nástrojem bez vlastní vůle, bude hlupák schopen i jakékoli špatnosti a současně neschopen rozpoznat ji jako zlo. V tom je nebezpečí ďábelského zneužití. Vzniká tak možnost lidi natrvalo zničit.

Právě proto je zcela zřejmé, že hloupost nemůže být přemožena prostým poučením, nýbrž toliko aktem osvobození. Přitom se musí počítat s tím, že opravdové vnitřní osvobození bude ve většině případů možné až po osvobození vnějším; než k tomu dojde, budeme se muset zříci všech pokusů hloupé přesvědčit.

Za tohoto stavu věci je ostatně zřejmé, že bychom se marně snažili zjistit, jak „lid“ vlastně smýšlí a proč je tato otázka pro odpovědně myslícího a jednajícího zbytečná – vždy jen za daných okolností. Biblický výrok, že bázeň Boží je počátek modrosti (Žalm 111,10,) potvrzuje, že vnitřní osvobození člověka k odpovědnému životu před Bohem je jediným skutečným přemožením hlouposti.

Zdroj: https://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=459331

Napsat komentář