Potomstvo nepochopí, proč jsme znovu museli žít v tak hluboké tmě, když už jednou nastalo světlo. – Castellio v „De Arte Dubitandi“ 1562.


Úvodní slova knihy od spisovatele Stefana Zweiga, -2017, Prostor-Svědomí proti násilí (Castelliův zápas s Kalvínem)  jakoby udávala směr tohoto vzácného a veskrze poučného díla, které by mělo patřit mezi knihy, které by každý křesťan (ať již katolického či především protestantského směru) neměl minout. Stefan Zweig mistrně vystihuje jak osobu Jana Kalvína, Sebastiana Castelliho, tak i Michaela Serveta.

Z úvodních stránek čtenář pochopí, proč se o tomto sporu či zápasu ve světě křesťanů moc neví. Ať už se spory týkaly cenzury a systematičnosti teokratického zřízení Kalvína nebo povahových rysů obou protivníků. Na jedné straně humanismus, na straně druhé diktatura. Ať si již pod pojmem diktatura představuje čtenář diktaturu vojenskou, statní či náboženskou, Kalvín zvládl spojení všech.

Největším černým místem v životě Jana Kalvína bylo upálení M. Serveta. To, co vyčítali reformátoři církvi katolické, se tehdy dělo v církvi protestantské. Tak, jako inkvizice upálila mistra Jana Husa, tak i rameno protestantismu upálilo M. Serveta. Jsou snahy z pera příznivců Jana Kalvína o to, aby tento černý bod jakkoliv obhájili či zlehčili. Ovšem kniha od S. Zweiga čtenáře nenechá na pochybách o tom, jak a nakolik měl sám Kalvín vinu na popravě Serveta. Zweig působivě popisuje charakterový rys Kalvína – nejenom z historických pramenů a spisů, které se zachovaly v Ženevě, ale i z osobních dopisů Kalvínových si sám čtenář může vytvořit obraz muže, co svou cílevědomostí a tvrdostí zavedl teokracii až do krajnosti. Ona teokracie v Ženevě odhalila nejenom tvrdost ženevského reformátora, ale i důkaz, že obec Boží se zde na zemi utvořit nedá. Ať již použijete donucovací prostředky jako Kalvín, nakonec se i v lidech samotných zjeví povaha a postoje jejich srdcí. Dobrý z donucení, chtělo by se říci. Nejsmutnějším faktem tohoto donucení k dobru je již problematičnost pojetí Kalvínské predestinace (předurčení). Dle toho je většina lidí Bohem předurčena do pekla. Málokdo je vyvolen ke spasení. Bez milosti není vyvolení a bez vyvolení není víra a dobré skutky. Člověk bez této milosti páchá jen zlo. Proč tedy Kalvín požadoval tak tvrdou morálku a disciplínu, když učil, že bez Boží milosti nelze býti dobrý?

Kniha sama nám na toto nedává odpovědi, spíše než na teologické vlně se nese na vlně historické, ale i proti-diktátorské. Jak je v knize mnohokrát zmíněno, je to boj mezi svobodou svědomí a diktaturou. Svobodou jednotlivce a diktaturou jednotlivce. Z knihy si odnese mnoho poučného nejenom člověk náboženský ale i člověk světský, který čelí diktatuře v sekulárním pojetí.

Nutno dodat, že tento případ Castellia s Kalvínem se vedl na více frontách. Kalvín prosadil diktaturu nejenom v pojetí výkladu Písma svatého, ale i diktaturu statní, kde se on sám stanovil soudcem nad lidmi nejen ve věcech duchovních, ale i světských.

Doufejme tedy, že ať již zarytí zastánci Jana Kalvína, tak i ti co se hlásí k církvi reformované, která následuje učení Jana Kalvína, se pozastaví nad ovocem tohoto reformátora. Podle ovoce je poznáte, řekl Pán Ježíš Kristus. Život Jana Kalvína a jeho uvedení teokracie v Ženevě neodpovídá učení Kristově. Jak potom s čistým svědomím můžeme vzývat a s obdivem citovat člověka, který byl tak tvrdého a neústupného srdce, které se poskvrnilo temnými skutky?


„A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra.“ (Genesis 9:5)


Historická fakta nelze popřít, jak se o to již v minulosti či současnosti mnozí snažili. Nechme nyní hovořit knihu v krátkém úryvku:

Sebastian Castellio zaplatil za své mravní hrdinství plnou cenu a beze zbytku na ně vyčerpal své sily. Je otřesné, jak tento bojovník proti násilí, který nikdy nechtěl použít jiné zbraně než duchovní, byl zardoušen brutálním násilím- ach, vždy znovu si ověřujeme, jak je pokaždé beznadějné, když se jednotlivec, který nemá za sebou jinou moc než morální právo, postaví na odpor semknuté organizaci. Jakmile se nějaké doktríně podaří zmocnit státního aparátu a všech jeho donucovacích prostředků, pak bez váhání rozpoutá teror, kdo zapochybuje o její všemohoucnosti, tomu zardousí slovo v hrdle, a začasté navíc i to hrdlo k tomu.

Kalvín Castelliovi doopravdy nikdy neodpověděl, raději ho umlčel. Castelliovi knihy jsou trhány na kusy, zakazovány, páleny i zabavovány, sousední kanton je politickým nátlakem donucen, aby mu zakázal psát, a jakmile Castellio není schopen odpovědět a uvést věci na pravou míru, už se na něho nactiutrhačně vrhnou Kalvínovi trabanti, zakrátko už to není boj, nýbrž jen žalostné ubíjení bezbranného. Vždyť Castellio nemůže mluvit, nemůže psát, jeho spisy leží v zásuvce němé, zato Kalvín má tiskařské lisy a kazatelny, katedry a synody, celý aparát statní moci a nemilosrdně jej uvádí v pohyb, každý Castelliův krok je střežen, každé slovo odposlechnuto, každý dopis zadržen- jaký div, že takováto tisícihlavá organizace nakonec jednotlivce přemůže, pouze předčasná smrt o vlásek zachránila Castellia před vyhnanstvím či před hranicí. Ale frenetická zášť triumfujících dogmatiků se nezastavila ani před jeho mrtvým tělem. Ještě i do hrobu házeli za ním jako žíravé vápno podezření a pomluvy a zasypávali popelem jeho jméno, památka tohoto osamělce, který bojoval nejen proti Kalvínově diktatuře, nýbrž proti principu jakékoli duchovní diktatury vůbec, měla být navždy zapomenuta a zatracena.

Bezmála se tento krajní akt násilné moci proti bezmocnému i podařil, onen metodický útisk zardousil vliv díla tohoto velkého humanisty nejen mezi jeho vrstevníky, ale na dlouhá léta i jeho věhlas u potomstva, ani dnes není  pro žádného vzdělance ostuda, jestliže nikdy nečetl a nikdy neslyšel jméno Sebastian Castellio. Jak ho také znát, když celá desetiletí a staletí cenzura zakazovala  tisknout jeho nejvýznamnější díla! Žádný tiskař v Kalvínově dosahu se neodvážil je vydat, a když potom jeho knihy vyšly až dlouho po jeho smrti, bylo už příliš pozdě na zaslouženou slávu. (Svědomí proti násilí, str. 23-24)


Organizovaná hrůzovláda dokáže vždycky dělat zázraky a Kalvín, kdykoliv šlo o jeho autoritu, neváhal nikdy tento zázrak uskutečňovat vždy znovu, snad žádný duchovní despota ho nepředčil v neústupnosti a jeho tvrdost neomlouvá ani to, že byla, jako  všechny Kalvínovi vlastnosti jen produktem jeho ideologie. Tento člověk ducha a nervů, tento intelektuál si ovšem nesmírně ošklivil krev, a proto mu byla,  jak sám doznívá, nesnesitelná žádná surovost, nikdy nebyl schopen přihlížet ani jedinému mučení nebo upálení,k nimž v Ženevě docházelo. Ale to je vždycky nejhorší vina teoretiků, že ač sami nemají natolik silné nervy, aby mohli přihlížet třeba jen jediné popravě, natož jí sami vykonat- připomeňme si zde znovu Robespierra-, dají bez rozmýšlení rozkaz ke stovkám takových rozsudků, jakmile jsou přesvědčeni, že se tak děje pro jejich ,,ideu“, jejich teorii, jejich systém. Být tvrdý a nelítostný ke každému,,hříšníkovi“, to považoval Kalvín za nejdůležitější zásadu svého systému a zavést tento systém do všech důsledků, na to pohlížel ze stanoviska svého světového názoru jako na službu uloženou mu Bohem, proto viděl jen a jen povinnost v tom, aby sám sebe navzdory své povaze vychovával v neúprosnosti a systematicky ji utvrzoval až do krutosti. (Svědomí proti násilí, str. 76)


Skutková podstata je jasná a nesporná, člověk, jenž ještě v plamenech slyšitelným hlasem prohlásil, že je nevinen, byl nejkrutějším způsobem z Kalvínova popudu a na příkaz Ženevského magistrátu popraven. Castellio nyní klade rozhodující otázky: Jakého provinění se vlastně Miguel Servet dopustil? Jak mohl Jan Kalvín, který přece nezastával žádnou funkci státní, nýbrž jen duchovní, podstoupit tento ryze teologický případ magistrátu? Měl Ženevský magistrát právo odsoudit Serveta za toto údajné provinění? A posléze- na základě jakého oprávnění a podle jakého zákona byl vynesen nad tímto zahraničním teologem rozsudek smrti?

Pokud jde o první otázku, zkoumá Castellio protokol, Kalvínovu vlastní výpověď, aby především zjistil, z jakého přečinu vlastně Kalvín Miguela Serveta obvinil. A nenalézá nic jiného, než že Servet podle Kalvínova názoru ,,opovážlivě zkresloval evangelium a byl podněcován nevysvětlitelnou touhou po novotářství“. Kalvín tedy neobviňuje Serveta z jiného zločinu než se samotného  a svémocného výkladu Bible a z toho , že při tom dospěl k jiným závěrům než on ve svém vlastním, církevním učení. A Castellio zasazuje okamžitě odvetný úder. Byl Servet jediný, kdo v rámci reformace prováděl takováto svévolný výklad evangelia? A kdo si troufá tvrdit, že tím porušil pravý smysl nového učení? Což nebyl tento individuální výklad dokonce základním požadavkem reformace, a co jiného dělali vůdci evangelické církve, než že slovem i písmem tento nová výklad prosazovali? A nepočítal si Kalvín, a právě Kalvín, se svým přítelem Farelem při této přestavbě a nové výstavbě církve nejodvážněji nejrozhodněji? …nejen tím , že se přímo nezřízeně oddával tomuto novotářství , ale vnutil dokonce své novoty všem ostatním do té míry, že je nyní velice nebezpečné mu odporovat. Za deset let zavedl defacto víc novot než katolická církev za šest staletí, Kalvín jako nejsmělejší reformátor má méně než kdokoli jiný právo nazývat nový výklad v protestantské církvi zločinem a odsuzovat jej. (Svědomí proti násilí, str. 202-203)


V předposlední kapitole knihy se objevují citace dopisu, který S. Castellio poslal v odpovědi na neustávající útoky ze stran J. Kalvína a jeho pochopů. Tento dopis, či memento, chcete-li, je nejenom obranou osoby S. Castellia, ale též i obranou před náboženským fanatismem, kde názory druhých chceme potlačovat všemi možnými způsoby. Je tedy na místě tato nadčasová slova promyslet i nyní, i když se zdá, že svoboda svědomí je ukotvena v myslích lidí. Neboť jak i sám autor přiznal, vždy se najdou nějací Kalvínové i Castelliové a historie v tomto dává autorovi za pravdu. Pojďme se poučit z těchto slov i my sami, abychom nedali průchod další bezcitnosti, nenávisti, nelásce, zatracování a v tom nejhorším případě smrti. Zkoumejme nejenom sebe, ale také systém, který časem jistě ukáže své skutečné ovoce. I v této naší tolerantní době se objevují tyto negativní náznaky, které se začínají pozvolna dostávat do křesťanského života. Dejme si tedy pozor, abychom Krista znovu tímto ovocem nezapřeli. Níže zmíněná citace:

….

,,Štvete a podněcujete magistrát, aby mě odsoudil k smrti“ píše s prorockou předtuchou. ,,Kdyby to veřejně nedokazovaly vaše knihy, neodvážil bych se něco takového napsat, i když jsem o tom přesvědčen, neboť až budu mrtev, nebudu vám už moci odpovědět. Že jsem ještě naživu, to je pro vás opravdová můra, která vás pronásleduje ve snu, a protože vidíte, že magistrát před vaším nátlakem neustupuje, a nebo alespoň před ním až dosud neustupuje – což se však může  brzy změnit-, snažíte se vzbudit proti mě nenávist světa a udělat ze mne psance“. Dobře si vědom, že jeho nepřátelé zjevně usilují o jeho život, dovolává se Castellio jen jejich svědomí…. Povězte mi tedy „táže se těchto služebníků slova Kristova, ,,v čem se vaše chování ke mně může odvolávat na Krista? Dokonce i v okamžiku, kdy ho zrádce vydal pochopům, laskavě k němu promlouval a ještě na kříži se modlil za své katany. A vy? Protože se v některých zásadách a názorech od vás liším, pronásledujete mě záštím po všech zemích světa, a podněcujete ostatní, aby si vůči mně počínali stejně nenávistně… Jaké roztrpčení musíte v skrytu pociťovat, když se vaše chování setkává s tak jednoznačným odsudkem Krista, který praví: Kdo bratra svého nenávidí je vrah…To jsou jasné předpisy pravdy, pochopitelné každému, jakmile je zbavíme všeho teologického nánosu, a vy jim přece sami učíte slovem i ve svých knihách. Proč je nevyznáváte i ve svém životě?

Přisuzuješ si jméno křesťana, vyznáváš evangelium, dovoláváš se Boha a kasáš se , že jsi pronikl jeho záměry,tvrdíš, že znáš evangelickou pravdu. Proč tedy, když poučuješ ostatní, nepoučíš sám sebe? Proč vyplňuješ své knihy pomluvami, a přitom z kazatelny hlásáš, že pomlouvat se nemá? Proč mě odsuzujete předstírajíce, že chcete nadobro srazit mou pýchu, s takovou povýšeností, s takovou domýšlivostí a sebevědomím, jako kdyby jste seděli u Boha v radě a on vám odhaloval tajemství svého srdce? Jděte konečně do sebe a hleďte, aby nebylo příliš pozdě. Pokuste se, pokud to dokážete, zapochybovat aspoň na okamžik sami nad sebou, a uvidíte to, co už vidí mnoho jiných. Odložte tuto sebelásku, která vás sžírá, a nenávist k ostatním, a zvláště k mé osobě. Soupeřme spolu ve shovívavosti a  zjistíte, že má bezbožnost je stejně neskutečná jako hanba, kterou se mě snažíte zahrnout. Připusťte, abych se od vás směl odchylovat v některých bodech učení. Což opravdu není možno dosáhnout toho, aby mohla mezi zbožnými lidmi trvat i přes rozdílnost názoru jednota srdcí?

,,A tak vás prosím pro smilování Kristovo, mějte ve vážnosti mou svobodu a přestaňte mě konečně zahrnovat falešnými obviněními. Nechte mě bez nátlaku vyznávat mou víru, jako je vám dopřána víra vaše a jak vám ji já z té duše přeji. Nedomnívejte se ustavičně, že všichni ti, jejichž učení se odchyluje od vašeho, se oddávají bludům, a stále je ukvapeně neobviňujte z kacířství… Jestliže já stejně jako tak mnoho zbožných lidí vykládám Písmo jinak než vy, přesto se ze všech sil znám víře Kristově. Dojista je někdo z nás na omylu, přesto však milujme navzájem jeden druhého! Však Mistr jednou těm, kdož se mýlí, ukáže pravdu. Jediné, co bezpečně víme, vy a já, nebo co bychom alespoň měli vědět, je povinnost křesťanské lásky. Pěstujme ji a tím, že ji budeme pěstovat, umlčíme všechny naše nepřátele. Vy pokládáte svůj názor za správný? Ostatní si o svém názoru myslí totéž: nechť se tedy moudřejší projeví tím, že si budou počínat nejbratrštěji, nebudou si nadutě na své moudrosti zakládat. Neboť Bůh ví všechno a pokořuje pyšné a povznáší pokorné.“ (Svědomí proti násilí, str. 235-239)


„Je-li v Kristu nějaké povzbuzení, nějaké potěšení lásky, nějaké společenství Ducha, nějaký soucit a milosrdenství, pak mi prosím udělejte radost: mějte ke všem stejný ohled, stejnou lásku, jednu duši, jednu mysl. Nikdy se nedejte vést soupeřivostí nebo ješitností, ale raději žijte v pokoře: važte si druhých víc než sebe. Ať si každý nehledí jen sebe, ale také druhých. Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži!“ (Filipským 2:1-8)

….

Nechť vás tato kniha obohatí ve víře a ve známosti našeho Pána.