Předkládáme vám jedno z mnoha skvělých kázáních od profesora Jana Hellera z jeho knihy Stezka ve skalách . Celá tato kniha je sbírkou kázaní od Jana Hellera,  za jeho dlouhou kazatelskou činnost.  Kniha obsahuje texty k tématům jako jsou  Advent, velikonoce atd.  Tento soubor kázání se skvěle hodí na domácí skupinky i jako četba nejenom pro znalce Jana Hellera,  který je náš velmi oblíbený autor.


 

Na knihu Zjevení jsem v celém životě kázal zřídka, jen několikrát. Mělo to své důvody. Když jsem byl mladý, mnoho jsem jí nerozuměl. Drsné a barvité obrazy, kterých je v ní plno, mne spíše odstrašovaly. Vnitřně jsem cítil, že nemohu přitakat ani těm, kdo je berou doslova, a dělají z nich a z celé knihy Zjevení hrůzyplný scénář konce dějin, ani těm, kdo to vše, co se v ní vykládá, odmítají jako výplody chorobně vzrušené obrazotvornosti. Tyto rozpaky trvaly léta, vlastně až do doby, kdy jsme v novozákonní překladatelské skupině začali pracovat na jejím překladu. Museli jsme jít do hloubky. A tu se ukázalo že, Zjevení je kniha určená církvi ve zcela zvláštní situaci, totiž v pronásledování, a to tak tvrdém, že se někteří křestané začínají v úzkosti ptát: Nevymkl se běh událostí Bohu z rukou? Nežijeme spíše než pod vládou Boží vlastně pod panstvím Satana, knížete tohoto světa ( J12.31, J14.17, J16.11)?

Takovým sevřeným duším, se v knize Zjevení odpovídá: Nebojte se a nelekejte se. To vše, co se vám zdá tak hrozné a nesnesitelné, je obsaženo v Božím plánu. A je to jen na krátký čas. Přijít to muselo, ale ono to přejde. Zanedlouho, už docela brzy. Ten nejvyšší Vladař a Soudce už stojí ve dveřích. Místem Božího soudu nejsou pekelné kotle v záhrobí, ale především dějiny. Ten, kdo v nich troskotá, protože stojí na straně pravdy a lásky, jde už s Kristem a prochází soudem nadějně. Bůh mu vše hořké obrací k dobrému (Ř8.28).

Někteří lidé to tak ovšem nevnímají. Buď jsou úplně lhostejní k tomu, co se děje s nimi a kolem nich, anebo žijí ve spokojeném klidu, cítí Boží blízkost, okoušejí Boží požehnání a třeba mají i srdce plné lásky, víry a naděje. Ti takové úzkosti nerozumějí. Je třeba jim to přiblížit. Možná i některým z nás.

Představte si malé dítě zvyklé na to, že maminka nebo tatínek je stále na dosah. Ale jednou se stane, že maminka musí odejít. Řekne tomu svému maličkému: ,,Neboj se, za chvilku budu zpátky“ a je pryč. Dítě se ovšem samo bojí. Ze začátku to není zlé, trochu si hraje, těší se, že maminka už zase brzy přijde. Jenže minuty se vlečou, maminka nejde, venku se začíná šeřit. Z koutů vystupují temné stíny. Sahají po tom maličkém, zdá se, že se ho chtějí zmocnit. Když před nimi začne ve strachu utíkat, upadne a natluče si kolínko. Třeba i o to, s čím si ještě před chvilkou hrálo. Všecko kolem se mu mění v nepřítele, jako by jej obkličovaly a obléhaly mocnosti temnoty. Začne plakat a volá: ,,Maminko, pojď už, pojď rychle.“
A to je přesně ten výkřik z konce knihy Zjevení. Můžeme jej přeložit: ,,Přijď brzo,“ ale stejně dobře, ba přesněji: ,,Pojď rychle“
,,Přijď brzo“, to se říká mamince, když odchází. Ale když se nám zdá, že dlouho nejde, voláme: ,,Pojď rychle“. Taková hluboká opuštěnost od toho, kdo mne miluje a komu patřím, taková bytostná osamělost ve světě bez lásky a bez vstřícnosti vede k tomu, že se člověk propadne do samoty a z ní do odcizení, vzdálí se všem a všemu kolem a zanevře na ně.

Proto má takovou nesmírnou cenu každé teplé slovo, každé pohlazení, každý povzbuzující úsměv. Někdy se zdá, že je jich kolem nás stále méně a méně, a že naopak přibývá těch, kdo se cítí jako opuštěné děti v temnotě. A ti si pak ze strachu a zoufalství začnou namlouvat, že jim pomůže, když se všeho kolem zmocní, když si to podmaní, když to zneškodní, ba rozdrtí ve slepé agresivitě. Vypadají na násilníky, lupiče a žháře, ale uvnitř jsou to vyděšené děti, kteří ztratily vládu nad svým strachem.
Takové odcizení kolem nás roste, ba bují. Lidé, ti lidsky moudří se tomu snaží nějak čelit. Většinou s malým úspěchem. Často proto, že se dávají svést, povrchní diagnózou, která je nevede dost hluboko, aby rozpoznali nejvlastnější příčinu této bídy- nedostatek lásky.

Kde jí však vzít, když jsme všichni plní soběstřednosti, sobectví a svévole? O ty druhé se většinou začínáme zajímat, až když je jasné, že se nám to nějak vyplatí. A to je přesně ono, co označuje Písmo jako svět, jako protiklad a opak Božího království, kde vládne láska.
Jenže vedle toho jsou tu přece jen i někteří lidé, kteří se s Láskou tou nesobeckou, pravou a Boží, setkali. Jsou jí poznamenáni. Jsou-li to křesťané, vědí, že tu lásku dostali od Boha. Nevypěstovali si jí sami ze sebe. A tak ji právě jako dar Boží očekávají i tam, kde možná pro to nejsou žádné lidské předpoklady. A to znamená, že ve vší té bídě a temnotě čekají na změnu, hluboký obrat k lepšímu, a to i tam, kde k němu zatím nic neukazuje. To je naděje rostoucí z víry v Boží moc.
Člověk – narozdíl od zvířete – rozlišuje to, co je, od toho, co má být. Člověk ví, že věci kolem nás – a ti moudří vědí, že i v nás – nejsou a nejdou tak, jak by měly. Stačí otevřít oči a rozhlédnout se. Ale lidé se dělí v názoru na to, co bude dál. Skeptik řekne: ,,Lidé jsou zlí a čekat něco od Boha je pošetilost. Sotva to bude někdy lepší“. To je totéž, jako by si osamělé dítě řeklo: ,, Maminka už asi nepřijde nikdy“. Dovedete si představit, co to bude mít za následky?
Vedle skeptiků, pochybovačů a všech beznadějných jsou tu ale ještě lidé naděje. Říkají: ,,Maminka přijde“. Nebo přesněji: ,,Pán Bůh přijde. Přijde ten, kterého Bůh posílá“. A příchod se řekne latinsky advent.

Ale i když si to řeknou a sami tomu upřímně věří, mohou se chovat různě. Ti jedni se dají do pilného volání, samozřejmě v domnění, že tím ten vytoužený příchod urychlí. Asi je znáte. Modlí se pilně, konají dlouhé modlitební hodiny, drží modlitební stráže atd. Jejich horlivost je často obdivuhodná. A přece si nemyslím, že by tím kýžený příchod Páně uspíšili.
Jejich modlitby mají cenu především v tom, když je samotné utvrzují v trpělivém a věrném čekání. Budou-li si myslet, že Pána Boha umluví, dočkají se zklamání. Ti druzí si vzpomenou, že mu máme připravovat cestu, a tak se snaží vylepšovat svět. Jen někteří si uvědomují, že to není přesně totéž. A zase: někdo to dělá s mnohou opravdovostí, je horlivý, vynalézavý i obětavý. Jenže ono je to zase dvojznačné. Pokud se tím člověk sám cvičí v poslušnosti a obětavosti, je to dobré. Ale pokud si myslí, že svět kolem nás opravdu vylepší, ba promění natolik, aby se v něm začalo Bohu líbit a aby proto přišel o něco dřív, tak je to zase problematické. Komenský napsal v závěru Labyrintu světa: ,,I kdyby nad světem sám anděl vládu držel, svět světem být nepřestane. My z něho, sami ze sebe, království Boží neuděláme“.

Tak to máme jen trpně čekat a složit ruce do klína? Jistě ne. Je třeba se modlit, ale především o to, abychom nevešli v pokušení, a namísto přípravy na setkání nezapřahali Pána Boha do vozíčku svých tužeb. A je třeba připravovat jeho cestu, ale především každý ve svém vlastním srdci, tedy pokáním, nebo civilněji řečeno odklízením všeho, co je v něm překážkou jeho příchodu.

Kdo však to obojí poctivě zkusí, přijde s kajícím vyznáním: Vždyť já se ani neumím opravdově modlit a neumím v sobě samém tu cestu chystat. Ležím polomrtvý u cesty jako ten, kterého oloupili a přizabili na cestě z Jeruzaléma do Jericha. Kdo mi pomůže? Kdo mi přijde na pomoc?

Písmo na to odpovídá: Ten, který už přichází. Ten, k němuž voláš: Přijď brzo! Přijď rychle! Pojď, protože temnoty houstnou, k zoufalství je jen krůček a mocnosti temnoty nás začínají obléhat v naší nemohoucnosti i strachu.
Možná, že už je tu někde blízko někdo, kdo mne má rád. Ale ani upřímná, leč jen lidská láska nakonec neuchrání před temnotou a marností, nicotou a smrtí. Přijď, Pane Ježíši, ty mocný a živý, ty obětovaný a vzkříšený! Vždycky jsem k tobě málo volal, málo jsem ti chystal cestu ve svém nitru i kolem sebe. Poutalo mne sobectví a leckdy i svévole, moje viny a hříchy, má bída i nemohoucnost. Teď jsem v koncích. Nepřijdeš-li zahynu! Přijď brzy! Pojď rychle!

Začneme-li takto volat a jsme-li přitom pozorní, rozpoznáme, že nevoláme sami. Kolem nás je velký chór, který volá stejně. Tak volá církev – Nevěsta, tak jí to vkládá do úst Duch svatý, a proto tak vlastně volá Duch sám (Zj 22.17). A kdokoli slyší toto volání,ať se přidá. Ať řekne: ,,Přijď!“.
Ten však, kdo nejen volá spolu s nevěstou, nýbrž i pozorně naslouchá, slyší odpověď, tentokrát shůry (Zj 22.20): ,,Ten, od něhož je to svědectví, praví: ,,Ano, přijdu brzo“. A Boží svědek, který nám to vše zapsal, připojil na závěr celé bible svou prosbu: ,,Amen, přijď Pane Ježíši!“

Ty sám, svatý Králi nového věku, znáš naši malověrnost a nedověru. Bojíme se, že jsme sami jako opuštěné děti, ale ty už nám skrytě stojíš po boku a až bude kolem temno, vezmeš nás do náruče. Pomoz nám, abychom se na to uměli těšit a děkovat ti z celého srdce. /1996/