Při studiu Božích vlastností docházíme k závěru, že Bůh má přirozené a morální vlastnosti. Kromě toho, že je všemocný, vševědoucí a všudepřítomný, je také svatý, dobrý a spravedlivý.

Spravedlivý Bůh! Bůh vždy dělá to, co je správné a dobré vůči všem lidem. Je pravda, že nemůžeme pochopit Boha a naše mysl nemůže pochopit velikost a moc Boží. Rovněž nemůžeme pochopit vše, co souvisí s pádem člověka nebo s Božím prokletím lidstva kvůli Adamovu hříchu. I když se jedná o tajemství, kterým nerozumíme, Boží slovo i logika nás ujišťují, že Bůh je spravedlivý a nestraní žádnému člověku, aby tak všichni měli možnost být spaseni (Skutky 10:34–35).

Když se objeví téma spásy, nelze jej pochopit bez určité úvahy nad naukou o úplné zkaženosti. Některé biblické odkazy, které John Wesley použil na podporu této teorie (úplné zkaženosti, pozn. překl.), byly Genesis 6:5, Žalmy 14:1-3 a Římanům 3:10-18; souhrnem toho je, že srdce člověka je neustále zlé. Toto je, samozřejmě, přirozený stav neznovuzrozeného člověka.

Wesleyho pohled na úplnou zkaženost spočívá v tom, že neznovuzrozený člověk nemůže udělat nic pro svou spásu, pokud mu nepomůže Duch svatý; takový člověk, který je ponechán sám sobě, by nikdy Boha nehledal a samozřejmě by ho nikdy nenašel. Bůh pak musí převzít iniciativu a volat hříšníka k pokání, jinak by nevzýval a ani nemohl vzývat Boha (Jan 6:44–45).

Tomu lze odolat nebo to přijmout (Skutky 2:37–41; 7:51). Dokonce pokání a víra jsou nemožné bez Boží pomoci (Skutky 11:18; Efezanům 2:8; Židům 11:1).

Proč nejsou všichni lidé spaseni? Volá Bůh každého? Pokud ano, proč někteří odolávají a jiní reagují příznivě? Muselo by to být tak, že Bůh nejenže volá hříšníka k pokání, ale také působením Svého Ducha omezuje zkaženost jeho duše, a tak mu umožňuje učinit volbu pro Boha. Tomu se říká „den spásy“ (Izajáš 55:6).

O hříšnicích, kteří jsou v tomto stavu, říkáme, že byli usvědčeni nebo že jsou „pod zákonem“ (Skutky 2:37–38). V tomto zvláštním stavu je hříšník velmi znepokojen svou duší a během této doby mu je Duchem svatým umožněno činit pokání a věřit evangeliu. Může se však rozhodnout Duchu vzdorovat, a tím se Duch může začít od něj stahovat a nechat ho tak ztraceného ve svých hříších, jichž se netouží vzdát, dokud s ním Duch znovu nezačne jednat. Naše vůle je tedy „svobodná“ pouze tehdy, kdy nám Duch nabízí spásu.

Wesleyanský pohled na úplnou zkaženost je tedy poněkud pozměněnou formou kalvinistické verze, která učí, že Boží nabídka spásy je neodolatelná a neodvolatelná a pouze pro „vyvolené“.

Bible stejně jako Wesley učí, že všichni lidé mohou být spaseni; že smíření je univerzální. Pán si „nepřeje, aby někdo zahynul, ale aby všichni dospěli k pokání“ (2. list Petrův 3:9). Bůh potom tedy musí nabízet spásu všem lidem. Je zřejmé, že všichni lidé neslyší poselství evangelia o Ježíši Kristu, Jeho životě, smrti a vzkříšení.

Jak lze o smíření říci, že je univerzální, když je omezeno pouze na ty, kdo slyšeli poselství evangelia? Chápeme, že kojenci a mentálně postižení jsou spaseni smrtí, pohřbením a vzkříšením Krista, i když ve skutečnosti vědomě výslovně nevěří v poselství evangelia. Kdo ale pochybuje, že jsou spaseni?

Písmo říká: „Jako se neposlušností jednoho člověka [Adama] mnozí [všechno lidstvo] stali hříšnými, tak se také poslušností jednoho [Ježíše Krista] mnozí [všechno lidstvo] stanou spravedlivými.“ (Římanům 5:19). Ti „mnozí“, kteří se stali hříšníky, a „mnozí“, kteří se stali spravedlivými, by museli být stejní. Předchozí verš (18. verš) to činí mimořádně jasným.

Logickým rozšířením této pravdy je, že i kojenci a mentálně postižené osoby by byli všichni odsouzeni k věčnému trestu, nebýt zásluh Kristovy smrti a vzkříšení. Celá lidská rodina je pod Boží kletbou, ale milost Ježíše Krista zbavuje všechni lidi této kletby.

Jediným logickým závěrem, který souzní s Biblí, je, že všichni lidé jsou spaseni skrze zásluhy Kristovy krve do té doby, než v životě vědomě a záměrně odmítnou Boží spravedlivý nárok na jejich životy. „Bůh totiž nestraní nikomu.“ (Římanům 2:11; Skutky 10:34–35).

Není málo biblických ilustrací lidí, kteří byli bezpochyby přijati Bohem dříve, než slyšeli poselství evangelia. Mám na mysli příklady Nového zákona v době působení evangelia.

Nejviditelnějším z nich je Kornelius. Byl zbožný (Skutky 10:2). Celý jeho dům se bál Boha, rozdával mnoho almužen a vždy se k Bohu modlil. Jeho modlitby a dary byly připomkou před Bohem (verš 4). Byl to spravedlivý muž (verš 22). Petr mu ve verších 34–35 říká, že je přijat Bohem a káže mu Krista (verše 37–47). Když Kornelius uvěřil této zprávě, stal se novozákonním křesťanem, přijal Ducha svatého a křesťanský křest.

Apollos, výmluvný kazatel, mocný v Písmu (Skutky 18:24), poučený o cestě Páně, znal pouze Janův křest, zjevně křesťanský křest nepřijal a v té době nebyl křesťanem Nového zákona. Poté, co ho Akvila a Priscilla slyšeli, vzali ho stranou a jasněji mu vysvětlili Boží cestu, nacož potom mocně Židům dokazoval z Písma, že Ježíš je Mesiáš. (Skutky 18:28).

Lydia byla také ženou modliteb, která milovala Boha, než vyslechla poselství evangelia. Skutky 16:14 uvádějí, že uctívala Boha dříve, než uslyšela evangelium. Když uslyšela tuto zprávu, uvěřila, byla pokřtěna a stala se křesťankou (Skutky 16:15).

Bůh řekl Pavlovi, že v Korintu měl mnoho lidí ještě předtím, než jim bylo kázáno evangelium (Skutky 18:9–10). Pavel přesvědčil Židy a proselyty, aby zůstávali v milosti Boží (Skutky 13:42–43). Bylo to zjevně předtím, než plně uvěřili v Krista. Vypadalo to, že byli pouze probuzeni ke Kristu. Skutky 13:42-52 jsou zajímavé čtení.

Z těchto zpráv a z Římanům 2:14–15 se zdá, že i ti, kdo neslyšeli poselství evangelia, mohou přijít ke spásnému poznání Boha, dříve než vyslechnou poselství evangelia. „Před Bohem totiž nejsou spravedliví ti, kdo Zákon slyší, ale ti, kdo Zákon plní. Když totiž pohané, kteří nemají zákon [Bibli], přirozeným způsobem [tj. Boží Duch se zjevuje skrze přírodu, Římanům 1:19-20] činí věci obsažené v zákoně [Bibli], pak jsou sami sobě zákonem, ač [psaný] zákon nemají. Ukazují, že mají dílo zákona napsané ve svých srdcích.“ (Římanům 2:13-15a).

To nás přivádí k důležité otázce. Proč kázat evangelium pohanům nebo komukoli jinému? Dospíváme k závěru, že jelikož smíření je univerzální, potom ti, kteří znají a chápou Boha a vzpírají se, jsou ztraceni. Bůh přikázal všem lidem všude, aby činili pokání. První zprávou pro ztracené lidi by mělo být pokání vůči Bohu a pak víra v Pána Ježíše Krista.

Toto kázání pod mocí Ducha svatého způsobí, že lidé budou činit pokání, kteří by jinak pokání nečinili. To neznamená, že by nemohli být spaseni, kdyby toto neslyšeli, ale že by tak pravděpodobně neudělali. Všichni lidé mají příležitost být spaseni, ale můžeme říci, že všichni mají i stejnou příležitost být spaseni? Myslím, že ne. Tím nechci říci, že existuje mnoho cest do nebe a vchází tam všichni upřímní lidé. Existuje pouze jeden Spasitel, Pán Ježíš Kristus. Všichni lidé, kteří jsou spaseni, jsou spaseni skrze Něho. Kážme tedy evangelium všem jako by ho nikdy neslyšeli. Kteří z nás vědí, zda budou činit pokání nebo ne!?

Původně z webového článku: Brush, Robert L. „A Biblical Concept of a Just God.“ The Arminian: A Publication of the Fundamental Wesleyan Society, vol. 9, no. 1, 1990. http://wesley.nnu.edu/arminianism/the-arminian-magazine/the-arminian-magazine-spring-1990/. Web.

Přeloženo z angličtiny, zdroj: http://evangelicalarminians.org/robert-l-brush-a-biblical-concept-of-a-just-god/