​Mic 5:1-4: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. I když je Hospodin vydá v plen do chvíle, než rodička porodí, zbytek jeho bratří se vrátí zpět k synům Izraele. I postaví se a bude je pást v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha, a budou bydlet bezpečně; jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země. A on sám bude pokoj.

My všichni jsme vydáni v plen. Křesťan by řekl, že našim hříchům, a možná přemýšlivý člověk (existencionalista, filozof) by řekl, že jsme vydáni smrti. A té nemůžeme nikdo z nás uhnout. A ta nás poplení jako nikdo jiný. A její příznaky už pociťujeme na mnoha místech našeho života.
Ale to závažné je, že tady říká prorok: zbytek se navrátí. A on dokonce říká: zbytek z bratří. Ne všichni, jen zbytek. Kdo se nenavrátí, kdo nevykročí ze zajetí svého sobectví a soběstřednosti směrem k Bohu, zůstává v zajetí svého vnitřního bezdomovectví.

V životě se s tím dá ovšem vydržet, když si zakážeme myslet na vlastní konec. Ale nakonec bude asi nedobře těm, kdo žili jen z toho, co vlastnili.

Takže když je voláme k pravému vnitřnímu návratu, děláme to z lásky. Chceme jim ušetřit to, co je před nimi neblahého. Neděláme to proto, že bychom si je chtěli získat jako posilu do svých řad. Naopak jako svým bratrům (a těmi jsou i když bloudí) jim přejeme všechno dobré.

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/797539/embedded“ target=“_blank“ rel=“noopener noreferrer“>Micheáš

Zdroj: Ranní slovo, Čro.