Když člověk začne přemýšlet o sobě a o svém údělu, vyvstane mu posléze základní otázka: proč musím, mám-li se podílet na životě, trpět a umírat? Proč je vše živé podrobeno utrpení a smrti? Proč nikdo nemůže zůstat mimo, tedy v pozici diváka? Proč jsem byl vržen do bytí, či do jestvování? Otázky bytí a utrpení se pokoušejí rozřešit všecky náboženské proudy i filozofické systémy – explicitně nebo implicitně. Každý ovšem poněkud jinak:

Buddhista vyprázdněním svého Já.
Taoista splynutím s Nadosobním děním.
Džinista rozpouštěním Já v bezbřehém soucitu.
Muslim, aby unikl sám sobě, se odevzdává Alláhovi až do sebežničení.
Žid se vyrovnává s Hospodinem pomocí Zákona.
Existencionalistický filozof zakládá svůj život na vědomí svého vlastního troskotání, na pevné skále zoufalství.
Ateistický přírodní filozof si zakazuje otázku po smyslu, aby se mohl tím snáze vrátit do animality a odložit své lidství.

Křesťanské poselství, jak mu rozumím, je nejradikálnější: na otázku proč já jsem já, otázku v podstatě ďábelskou k zešílení, odpovídá: protože Bůh v Kristu chce vnímat svět skrze člověka a sám nést jeho bídu na lidském těle. Kristus je Bůh ponořený do lidství a tím do utrpení a smrti. Tak nám Bůh na otázku po smyslu neodpovídá definicí, ale inkarnací. Nekonečný se stal Časným, Svátý Bědným v Ježíši Nazaretském. Člověk se ptá: proč mne Bůh nenechá? Nebo: proč mi dává trpět a umírat? A Bůh říká Kristem: nesu sám, vnímám a prožívám utrpení všeho svého stvoření, celého vesmíru. Když ty, člověče, trpíš, když se dostáváš do krize, to stojíš pod Božím soudem. A máš dvě cesty: buď chceš být sám svůj a utrpení a smrt odmítáš, pak tě ale utrpení a smrt drtí. Nebo se začneš odevzdávat a všecko to přijímat. Pak tě to proměňuje. Jak? Zbližuje tě to s Kristem. Apoštol Pavel říká: stáváš se Kristovým údem. A to proto, že přijímát utrpení a smrt je možné jen v lásce a víře, křesťanská tradice říká v Duchu svatém. Kde se utrpení bere? Bůh, kterému vděčíme za to, že jsme, trpí tím, jak jsme. Kdokoliv nežije láskou, rozmnožuje utrpení. Cizí i své. A Bůh do něho vstupuje a nese je s námi. Jenže mnozí pro to prostě nemají oči. A co je smrt? Křesťan ví a nezapomíná, že jsme všichni časní. Nezlehčuje smrt, v níž se setkáváme s Božím soudem. Ale narozdíl od ostatních ve víře ví, že neodchází do nicoty, ale k Bohu. A že Boží milost v Kristově oběti už přemohla všechen hřích a odcizení. Takže se na konci svého života vracíme k Bohu – domů. Tato víra byla v minulosti opisována a vyjadřována různými obrazy, které jsou dnešnímu člověku vzdálené. Takže asi nejvýstižnější je, si tu připomenout slova Pána Ježíše z Janova evangelia 14. kapitoly: „Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věříte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Jdu, abych vám připravil místo.“

Jsou křesťané, kteří radostně vyznávají, jak už se těší k Pánu. To je vzácný dar. Ale nesuďme příliš rychle ty, kteří když se vážně vyrovnávají se svou smrtelností a vnitřně jakoby vstupují do své poslední hodiny, jsou načas sevřeni úzkostmi hrobu. Jak o nich mluví žalmista: „Obklíčiliť mne byly bolesti smrti a úzkosti hrobu potkaly mne. Sevření a truchlost přišla na mě.“ Vzpomeňme na Ježíše v Getsemane. Písmo říká: nechtějte sami překonat smrt, ale připomínejte si, že ani v umírání a smrti nebudeme osamoceni, ale Pán Ježíš tím vším půjde s námi. A tak svým vítězstvím všecku naší bídu proměňuje v radost. Takže důležitější, než zkoumat nebo si představovat, jaké to tam bude, je ujištění evangelia, že náš Immanuel – s námi Bůh – je a bude s námi v životě i smrti. Však když se jako vzkříšený zjevuje učedníkům, říká jim především „nebojte se“. A to je slovo pro nás.

4012066

 

Budeš-li Pane skrze bolest přicházet, veď nás svým Duchem, abychom tě v ní vítali. Budeš-li skrze mdlobu přicházet, veď nás svým Duchem, abychom tě v ní vítali. Budeš-li skrze smrt přicházet, veď nás svým Duchem, abychom tě v ní vítali.

 

 

Zdroj: O kořenech a smrti.