Dave Hunt je známý především jako křesťanský apologet, obhájce, komentátor v rádiu, ale také jako vynikající autor knih, kde reaguje na různá témata. Připomeňme si knihu Žena jedoucí na šelmě (zde na Hora Sion), kde se věnuje historii římskokatolické církve a jejímu odhalení jako ženu ze Zjevení 17.

Dále se jeho knihy dotýkají proroctví, kultů a jiných náboženství, včetně kritik již zmíněné ŘKC, mormonů, islámu, kalvinismu aj. Zastavme se u posledního pojmu, který jsme zde již v minulém článku též probírali ( Argumenty proti dvojité predestinaci a kalvinismu ).

Toto téma vyvolává již po několik staletí rozdělení mezi věřícími. Jedni křičí „svým humanismem upíráte Bohu slávu a svrchovanost“, druzí křičí o pokřivené lásce Boží v kalvinismu. To, co přináší Bohu větší slávu, zda výklad kalvinistů či ne-kalvinistů, je na každém z nás – což je ale platné pouze pro druhou skupinu, v první je toto vyloučeno, jelikož v kalvinismu člověk nemá vlastní volbu.

Spousta vyvolených (rozuměj kalvínským pojetím, vyvolení = víra) osočuje druhý tábor, že nepřiznává Bohu kompletní svrchovanost, takže Boha vlastně mají na provázku, a podobná překroucená a zkreslená tvrzení. Dále bývá humanismus také silně podstrkáván pod nos, s cílem diskvalifikovat ne-kalvinistu, že nemiluje Boha, nýbrž sebe, a lidi víc než Boha. Bible je dle kalvinistů 100% kalvinistická. Takový pohled mění poselství Bible dokonale. Bohužel se zde nebavíme o minoritních rozdílech jako je křest dětí, slavení Večeře Páně a jiných rozdílu. Jedná se o zásadní rozpor.

V knize Co se stalo s nebem, od již zmíněného D. Hunta, nejde primárně o kalvinismus, ale o teonomii, rekonstrukcionismus (který v Evropě zatím není v rozpuku, ale v USA je již silně rozšířen a je potenciálně nebezpečný), který s kalvinismem úzce souvisí. Stačí si dohledat Ženevu za vlády „papeže“ Kalvína, kde svou doktrínu o predestinaci naprosto popíral svým jednáním. Bohužel co se dělo v Ženevě a co učí tento výklad, vyvolává i dnes mezi křesťany vlnu diskuzí a leckdy i obvinění z hereze. Což u Kalvína znamenalo trest smrti. Viz článek Jan Kalvín – Vítězství ,,Božího zástupce“.

Jediný správný je údajně pětibodový kalvinistický výklad (i když Kalvín mimo jiné učil i zásadní bludy jako spasení skrze křest nemluvňat) a správný křesťaň ho má prezentovat a jeho se držet stůj co stůj. Po vstupu do světa diskuzí, ať již mezi malými křesťany či mezi známými osobnostmi křesťanského prostředí, zjistíte, že horlivost větší části zastánců kalvinismu je opravdu velká, stejně jako v případě teonomistů, kde se metají verše a argumenty, a láska jakožto ovoce Ducha smutně kouká vzadu (Fp 2:1-3, Jk 3:1-18), jelikož v těchto diskuzích nepotřebujeme Krista, nýbrž naše výklady, naše přesvědčení ukazovat kdo se mýlí a kdo ne. O pokoře, skromnosti a tichosti bohužel často není ani náznak. Samozřejmě, že pravda má usvědčovat a poučovat, aby se víra nestala sloganem ,,věř si čemu chceš, i třeba bludům, hlavně že ti to pomáhá“. V různých videích, kde se vedou diskuze mezi kalvinisty a ne-kalvinisty, je vidět až ona farizejská nadřazenost ve jménu a pro čest Boží. Je na každém udělat si obraz teologické pýchy a nadřazenosti „elitních“ skupin. Dokonce někdy jde až hrůza z toho, kam by kalvínští horlivci i zastánci teonomie zašli pro jejich výklad.

Co se týče humanismu, který tak rádi kalvinisté prezentují, se jim možná může uznat pravda v některých charismatických denominacích, kde se to opravdu humanismem jen hemží. Ale u známějších ne-kalvinistů se o humanismus většinou jednat nemůže.

Již zmíněný Dave Hunt, od kterého si dnes vypůjčíme výňatky z jeho knihy Co se stalo s nebem?, se z humanismu rozhodně vinit nemůže. Sám jako autor knih, kde ukazuje na nebiblické, lidskostředné a modloslužebné praktiky, a varuje před sebestředností dnešních lidí, Hunt moc dobře chápe a vykládá, jak je nejenom společnost, ale i každý jedinec zahleděn sám do sebe. S Kristem se obracíme dál od sebe, ne opět do sebe.

Sám Hunt napsal několik knih o kalvinismu a proč je nebiblický, ale bohužel český překlad zatím chybí. Nicméně tato narychlo přeložená kniha Co se stalo s nebem (ZIP ke stažení) (kterou jsme si se svolením vypůjčili a tímto děkujeme autoru webu 🙂 https://sites.google.com/site/nejotazky/david-hunt/co-se-stalo-s-nebem), se také dotýká kalvinismu, který je zatím v našich končinách méně známý, ačkoliv tento proud vyšel spolu s Luterány z Reformace. Jaká byla Reformace a jak probíhala, kdo byli muži Reformace, co zastávali, co dělali, se v této knize také dozvíte. Huntovy knihy jsou biblické, historické a hlavně hledající pravdu. Jezdíval po světě a ukazoval na učení ŘKC, přehnaně charismatických uskupení aj. Ostře se vyjadřoval i proti dnes rozšířenému trendu zpopularizovat evangelium a zabalit ho do pozlátka, aby se zpříjemnilo lidem, tedy nic o hříchu a jeho dopadu. Proto je smutné slyšet i vidět takovéto napadání a osočování z humanismu vůči Huntovi. V debatách se známým kalvinistou Jamesem Whitem je vidět ovoce učení Kalvínova. Kde Hunt působí pokorně a biblicky, skáče White do řeči, posmívá se a nadřazeným tónem na závěr poučí Hunta, jak to vlastně má být a že vlastně Hunt nepředložil ani jeden argument. Jako jeden až úsměvný příklad může posloužit Whiteův výklad verše:

Mt 23:37 – „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“

— kde White učí, že Jeruzalém není město, ale jsou to kněží. Tedy verš podle Whitea znamená „Vy kněží, vy kněží, kteří zabíjíte proroky a kamenujete ty, kdo byli k vám posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit vaše děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“. K tomuto zřejmě není co dodat.

Pojďme ale již na ony výňatky z knihy:

Odejít z církve nebylo přáním většiny budoucích reformátorů. Doufali ve změnu zevnitř. „Vše, co je zapotřebí je přece Bible, namísto církevní autority!“ A tak primární pokřik byl „Sola Scriptura!“ (pouze Bible!) Zdálo se to být všechno tak jednoduché!!!!

Reformace….

John Wycliffe (1239-1284) byl mezi prvními, který se rozhodl podřídit se pouze Božímu Slovu. Výmluvný, silná „jitřenka Reformace“, Wycliffe argumentuje, že je to Ježíš Kristus, ne papež, kdo je pravou hlavou Církve – a že Bible, ne církev, je nejvyšší autoritou… Wycliffe napsal první anglickou Bibli, aby jeho krajané ji mohli číst sami pro sebe a pochopit ji sami pro sebe. Dále dal dohromady skupinu evangelistů, nazvaných Lollards, aby kázali evangelium přímo z Písma po celé Anglii. I když Parlament odsoudil jeho názory v r. 1382, a v r. 1401 nařídil trest smrti za kázání evangelia, Wycliff sám mučednické smrti unikl.

Na evropské pevnině, Jan Hus (1369-1415) rektor Pražské University, byl Římem exkomunikován pro učení Wycliffových článků víry: Osobní vztah ke Kristu a přístup k Bohu skrze Něj pro všechny věřící a potřeba pro autority církve, podřídit se autoritě Písma. Husova neochvějná opozice k prodeji odpustků v r.1412 v Praze (za účelem financování války papeže s neapolským králem), přivodila plnou sílu papežského hněvu proti Husovi. V r. 1414 byl Hus povolán do Kostnice, aby se odpovídal na Všeobecném Sněmu, který byl svolán k vyřešení církevních reforem. Přestože obdržel slib bezpečného návratu do Prahy, který podepsal císař Zikmund, Hus byl zatknut a uvězněn.

POŽEHNANÍ JSTE, KDYŽ VÁS PRONÁSLEDUJÍ…

Během celého dlouhého procesu, Husovy mocné argumenty podporované Písmem odkryly nebezpečnou hrozbu katolické církvi: Že spása je jen z Boží milosti skrze víru, že skrze skutky nebude ospravedlněný nikdo a že čistý křesťanský život je to, co potěší Boha – bez ohledu na hodnost či moc… První argument činí nepotřebným celý ten systém zbytečných „prostředníků“ (kněží, biskupů, kardinálů a papežů) a lukrativní obchod s prodejem spásy za peníze. Druhý by vyžadoval odstranění většiny katolické hierarchie z důvodů morálních. Samotná existence katolické církve závisela na odstranění takových idejí! Husa odsoudili, degradovali, jeho duši poručili Ďáblu a jeho tělo plamenům. V té stejné diecézi Kostnice kněží, kteří reprezentovali systém, který odsoudil Husa, přiváděli na svět 1500 nelegitimních dětí každý rok – a to se nemluví o široce praktikované homosexualitě!

Největší podíl viny spadá na katolickou církev, za zavedení životního stylu, který porušuje jak Písmo, tak i přirozenou sexuální touhu člověka: „Biskup má být bezúhonný, muž jedné ženy, řádného chování..“ (1 Timoteovi 3:2). Církev ukázala svůj nesouhlas s takovým morálním bahnem ne tím, že by odstranila vinné kněze, ale tím, že zvýšila „poplatek za konkubíny“ a zvýšila také „kolébkovou daň“!!!

Dva týdny před jeho dnem 6 července 1415, Hus napsal z vězení: Jsem velmi posilňován tím, co Kristus řekl: „Požehnaní jste vy, když vás lidé nenávidí“… vyzývá nás radovat se v těchto potížích. Není těžké to číst nahlas a učit o tom, ale velmi obtížné to žít… Nejsvatější Kriste, přitahuj mně, slabého jak jsem… k sobě, protože když Ty nepřitahuješ, nemůžeme Tě následovat. Dej mi statečné srdce, pravou víru, pevnou naději a dokonalou lásku, abych pro Tebe mohl položit můj život v trpělivosti a radosti, Amen.

Ve Florencii v letech kolem 1490 se dokonce i světským bohatcům pohnulo svědomí. Pod ohnivým kázáním dominikána Girolamo Savonaroly, který oprávněně nazval římskokatolickou církev „děvkou, která je ochotná prodávat spásu za peníze“.(G.G.Coulton, „Five Centuries of Religion“, 1923). Pod jeho vlivem se Florenťané zavázali k reformaci svých životů. V dramatické transformaci, nad kterou by bledli závistí všichni ti, kdo propagují křesťanství v moderních městech, obyvatelstvo reagovalo na vášnivou výzvu Savonaroly k asketickému svatému životu. Po krátký divoký moment v historii dekadentní Florencie obcházely florentské děti od domu k domu, aby posbíraly ke spálení všechny ty marnivé tretky, které Savonarola odsoudil.

Nadšení brzy vychladlo a přirozená vlastnost lidského srdce se prosadila zpět napovrch. Pouze lidé, kteří jsou zrozeni z Ducha a skutečně Krista milují, budou schopní dodržovat Jeho přikázání. Křesťanské rekonstrukce dnešního světa – jak ji navrhují někteří evangelisté – nebude mít o nic více úspěchu nežli měla marná a prchavá rekonstrukce florentské společnosti za Savonaroly. Když se tento mnich odvážil kritizovat papeže Alexandra VI. pro jeho ničemnost, Savonarola, který už měl zákaz kázání, byl exkomunikován a odsouzen k smrti. Savonarola byl souzen, oběšen a spálen (1498) za velikého potlesku populace, která teprve nedávno pod jeho vedením spálila „marnivost“, a rychle se „unavila“ předstíráním čistoty a svatosti, pro které skutečné srdce neměla.

POSLEDNÍ KAPKA.

Německo začínalo být neklidné pod botou papežů – ani ne tak z důvodů spirituálních. Ty nehrály příliš velkou roli, protože náboženství se stalo více formou, než obsahem. Důvodem byl stálý odliv financí z Německa do Říma. Krize nastala, když papež Leo X. (1513-1521) učinil nový program, který mocně zaútočil na německé pokladnice. Leo, syn Lorenza Magnificentního, pravil svému bratru při příležitosti svého povýšení na papežskou stolici: „Bůh nám papežství dal – pokusme se jej prožít v radosti“… Leo potřeboval finance na jeden z jeho oblíbených projektů: Opravu a rozšíření katedrály sv.Petra – monument bohatství a korupce římského Katolicismu, která dodnes stojí ve své aroganci moci a zlata.

V ten osudný rok 1514, určitý arcibiskup Albert, který měl pod kontrolou již dvě provincie se schválením Říma, obrátil svůj chtivý zrak na třetí, neobsazené arcibiskupství v Mohuči (Mainz): Aby obešel technikalitu církevního zákona, který zakazoval držení vícenásobných úřadů, Albert – který byl přitom zároveň princem z Hohenzollernů – zaplatil papeži slušnou sumu za speciální „dispenzaci“ která by legalizovala jeho ambiciózní plány. Jako zvláštní „bonus k normálnímu poplatku“, si Leo vyžádal od Alberta slib k veliké částce peněz a pomohl mu toto zaplatit tím, že vyjednal pro Alberta půjčku od bohaté rodiny Fuggerů v Augšpurku.

Papež Leo potom vydal papežskou bulu, která opravňovala prodej odpustků v Sasku. Polovina peněz (po odečtení komise) šla Albertovi, druhá Fuggerovi – čímž se půjčka pohodlně zaplatila. Albert svěřil tento program do schopných rukou dominikánského mnicha jménem Johann Tetzel, jehož bezohledné prodejní metody vždy přinášely výsledek. Agenti od Fuggera cestovali s Tetzelem, aby se ujistili že Fugger svých 50% dostane. Sám Tetzel dostával asi tak tisíc dolarů (tehdejší hodnoty) za měsíc – což byl na tu dobu královský plat!

V roce 1517 dorazil Tetzel do Juterbocku a zpráva o úspěšném prodeji odpustků se dostala až k sluchu neobyčejného augustiánského mnicha, který právě přednášel na blízké univerzitě ve Wittenberku. Devadesát tři slavných článků (tezí), které Martin Luther ve zlosti přibil na vrata zámeckého kostela ve Wittenberku 31. října 1517, byly hlavně útokem proti zneužívání odpustkového systému. jak jej představoval Tetzel – i když ne výslovně proti odpustkové doktríně! Luther v té době nedošel ještě tak daleko ve svém myšlení. Brzy ale bude přinucen k rozchodu s církví, když tato odmítne všechno volání po reformaci….

MARTIN LUTHER.

Od počátečního rozhořčení na extravagantní sliby a obchodem s odpouštěním hříchů jak jej prováděl Tetzel, což bylo v očích Luthera vyloženou urážkou Boha, Lutherův spor s církví – kterou tak miloval – zahrnul i stále hořící problém svrchované autority Písma narozdíl od Sněmů, nařízení a tradicí, jak tvrdili papežové. Ve své ohnivé debatě s Mistrem Eckem v Lipsku Luther prohlásil, že „prostý laik ozbrojený Biblí, je více důvěryhodný než papež či sněm bez ní“. (Roland H. Bainton,“Here I stand – A Life of Martin Luther“, 1950).

Když ho obvinili ze spirituální pýchy proto, že vynáší vlastní názor nad názor církve, Luther odvětil: „Kdysi Bůh promluvil ústy osla… Jsem vázán, ne pouze prohlašovat ale také obhajovat pravdu mou krví nebo smrtí. Chci věřit svobodně – ne být otrokem žádné autority – ať už sněmu, univerzity či papeže… S důvěrou prohlásím to, co vidím jako pravdu – ať už byla řečena Katolíkem nebo heretikem, ať už byla schválená nebo odmítnutá jakýmkoliv sněmem“. (Bainton)

Když byl povolaný do Říma papežem Leo X., tak se Luther rozmýšlel dostatečně dlouho, aby papež, pod tlakem rostoucího nesouhlasu v Německu, příkaz odvolal. O něco více než rok po tom, co Luther přibil své teze na dveře ve Wittenbergu, papež, ve snaze o smíření, oficiálně odmítl některá z extrémních prohlášení, která prodavači odpustků prohlašovali. Připustil, že odpustky „neodpouští ani hříchy ani vinu“ a že moc papeže byla omezená „k prosbě k Bohu, aby přidal mrtvým duším, zásluhy Ježíše Krista a svatých“. (Durant, „Reformation“).

Pochopitelně nikdo nevrátil peníze těm, kteří darovali své peníze v naději v pravdivost dogmatu o možnosti odpuštění hříchů za finanční příspěvek… Když Luther byl požádán na shromáždění ve Wormsu, odvětil: „Pokud mně nedokážete můj omyl z Písma – nemohu. Nepřijímám autoritu papežů a sněmů – ti už se mnohokrát neshodli. Moje svědomí je vázáno Písmem. Nemohu a neodvolám nic, protože jít proti svědomí je nejenom nesprávné ale také nebezpečné. Nechť mně pomůže Bůh, Amen“. (Bainton)

Exkomunikaci a veřejné spálení Lutherových spisů bylo – jak se očekávalo – první odvetou papeže Lea X. Lutherova odpověď byl „Otevřený dopis křesťanské šlechtě“. Zcela jasnými slovy poukazuje na to, že církev se musí zbavit tří hlavních omylů: Musí odstranit rozdíl mezi kněžstvem a laiky a tak obnovit každého jednotlivého křesťana k jeho právu na kněžství. Dále musí uznat právo každého křesťana na vykládání Písma podle vlastního svědomí. Za třetí musí vrátit Písmo na postavení finální autority, kterou církev uchvátila…

Ve svém svědomí se Luther dostal za bod, odkud už nebylo návratu. Ovšem, v tom kompletním odtržení nebyl Martin Luther nikdy schopný se zbavit všeho, čeho se zbavit měl! Mnoho z toho, co bylo výlučně „římské“ zůstalo, a je částí Lutheránství podnes, jako například regenerace křtem a křtění nemluvňat. Kromě toho – netrvalo dlouho a ten stejně nízký morální standard se ukázal mezi následovníky Luthera. Přesně to, co zapálilo Reformaci, se dostalo do reformační církve! Dále: Martin Luther, ať už byl jakkoliv veliký, nikdy se nedovedl zbavit výlučného katolického rysu: antisemitismu!

NEÚSPĚCH POKŘESŤANŠTĚNÍ.

Ve svém konfliktu s papežem se Luther nešťastně spojil s německými princi – kteří byli jen šťastní přijmout Lutheránství jako ospravedlnění svých sobeckých účelů: podržet si zlato, které by jinak putovalo do Říma. Zároveň s tím ale přicházel dobrý a fundamentální pohled na víru pouze v Krista, jedinou víru, která spasí – bez církevních prostředníků. Lutheránství, které bylo proti církvi, která vládne světskou mocí, se velmi rychle smířilo s novým spojením církve a státu… Přes všechny dobré úmysly vůdců se protestantská Reformace brzy ocitla ve stejném partnerském postavení s imperiální mocí – něco, co vlastně přivodilo pád Římské Katolické církve.

Jak píše Will Durant ve své „Historii Reformace“: Teoreticky církev a stát zůstaly nezávislé – ale ve skutečnosti nová protestantská církev byla podřízena státu. Lutheránské hnutí, které zamýšlelo podřídit celý život teologii, nevědomě a nechtěně dalo v pohyb všudypřítomnou sekularizaci, která je tématem moderního života.

Německo šestnáctého století nebylo zdaleka jednotnou zemí. Skládalo se z asi 250 principalit, každá pod vládou prince, který měl právo na rozhodování o tom, jaké bude náboženství jeho země. „Smalcaldická Liga“, oslavována „protestanty“ jako významné vítězství reformovaného náboženství, spojila devět německých princů k obraně protestantismu proti hrozícímu útoku imperiálních sil papeže. Brzy bude Evropa rozdělená (a tak zůstává podnes) mezi vládce a teritoria loajální ať už Protestantismu nebo Katolicismu a v tomto smyslu budou vedeny krvavé války.

Luther opustil svou původní nechuť k násilí a jeho obhajobu individuální svobody a rozhodl se, že meč byl nutný nejenom proti papeži, ale jako nástroj pro prosazení „nové pravdy“. Dával tím na vědomí že Reformace, která vyrostla jako inspirace víry mučedníků, se musí nyní spoléhat na ochranu meče, který držela světská moc.

V Selské válce (1524-26) princové, s Lutherovou podporou, pobili téměř 130 tisíc lidí, aby potlačili povstání, za které byl odpovědný jejich hlad po bohatství. Poražení sedláci pragmaticky a na půl srdce slíbili svou věrnost státní církvi, která tak převládá v protestantské Evropě a která stále zabraňuje poznání osobního vztahu s Kristem, který, podle stížnosti Luthera, byl nemožný pod vládou Katolicismu. Na druhé straně princové schválili nové náboženství ne proto, že toužili po pravdě, ale protože posílilo jejich moc a dalo jim podíl na zkonfiskovaném majetku bývalé církve. Lutherův přítel Melanchton smutně řekl že „pod pláštěm evangelia princové vyplundrovali kostely“…

Tento pohled platil, i když méně násilná forma Reformace – Presbytariáni, pod vedením Johna Knoxe, přišli do Skotska. Durant píše: Nyní, když šlechta mohla odmítnout dogma očistce, vzniklo obvinění, že byli v určitém ohledu okradeni o části svého dědictví, když jejich předkové platili – ať už penězi či pozemky – za mrtvé, kteří podle nové teologie byli neodvolatelně spaseni nebo zatraceni ještě než byl svět stvořen! A tak zabavení církevního majetku by mohlo být krásně pojmenováno jako „znovu nabytí ukradených věcí“. Velká většina skotských klášterů zůstala uzavřena a jejich majetek byl „znovu nabytý“ šlechtou. (Durant, „Reformation“).

Jak se tak historie pomalu uzavírala nad Lutherem, ta nová super-struktura, kterou on vytvořil, začala vyžadovat tu stejnou obhajobu a omluvy, které jeho svědomí odmítlo přiznat Katolické církvi. Martin Luther nyní obhajoval úlohu vojenské síly při vynucování Protestantismu s tou stejnou vášní, s jakou kdysi odsuzoval používání vojenské moci na udržování Katolicismu. Zcela zapomenuta zůstala Kristova slova Pilátovi: „Mé království není z tohoto světa. Kdyby mé království z tohoto světa bylo, potom by mojí služebníci bojovali“ (Jan 18:36) … Ve skutečnosti bylo velmi obtížné slyšet Jeho hlas přes bojový ryk a hluk děl, jak tak Protestanté a Katolíci mordovali jeden druhého…. Na obhajobu nového autoritářství a partnerství se světskými silami Luther argumentuje: „Ruka která mává světským mečem není lidskou rukou, ale rukou Boží“… Je to zřejmě Bůh, ne člověk, kdo věší, láme na kole, usekává hlavy, bičuje. Je to Bůh, který vede války. Durant bystře poznamenává: V tomto novém pozdvižení státu jako jediného udržovatele pořádku, leží semeno absolutistických filosofií Hobbse a Hegela a předzvěst Imperiálního Německa…

JAN KALVÍN.

Jeden z nejodváženějších experimentů, které z Reformace vyšly – i když také skončil nezdarem jako všechny ostatní pokusy – byla vlastně teokracie zřízená Kalvínem v Ženevě, do které se přistěhoval v r. 1536 ve stáří 27 let. Jeho charakteru se nedalo nic vytknout. Člověk téměř cítí bezmocný povzdech papeže Pia V., když říká: „Síla tohoto heretika spočívá v tom, že peníze pro něj neznamenají nic. Kdybych měl takové služebníky, moje vláda by se rozšířila od moře k mořím“. (Philip Schaff, „History of the Christian Church: The Swiss Reformation“, 1893).

Kalvínovo manželství bylo čisté, plné lásky a věrnosti. Skromný plat 100 korun za rok mu stačilo na šetrný život, jehož cílem bylo království založené na vládě Boží a jednoduchém, poctivém žití. Pro nepřátele Kalvína musela být jeho dokonalá neúplatnost skutečnou frustrací! … Kalvínův génius byl pozdviženým oceněním Boží slávy. Jeho pohled byl skutečně pohled na Boha, jako na střed veškeré existence. A čím více člověk chápal Boží majestát, tím jasněji viděl vlastní nedostatky.

Kalvín to popsal velmi srozumitelně v „The Institutes of the Christian Religion“. Kniha byla původně napsaná jako výzva Francisovi, králi Francie, aby se poctivě a nezaujatě podíval na víru a aspirace francouzských Protestantů. Nakonec se stala obhajobou protestantské doktríny všeobecně a predestinace zvláště. Ovšem i v tomto hrála svou roli politika: Kalvín doufal získat podporu katolického Francise, který se právě chystal sjednat spojení s lutheránskými princi, proti katolickému císaři Karlu V.

Kalvínovo přesvědčování a i styl byly myšlenkově bohaté a přijatelné pro ty, kteří viděli praktické výsledky. „Lutheránská víra“ se zdála být v mnoha případech příliš vzdálená standardu čistého Božího života. Luther sám napsal opovržlivě, že „sedláci, občané i šlechta jsou ještě lakotnější a mají ještě méně disciplíny než za papežů“. (E.H.Broadbent, „The Pilgrim Church“, 1955). To přiznání pochopitelně potěšilo Katolíky, ale pro Kalvína to bylo dalším důkazem, že ani Katolicismus, ani Protestantství, ale pouze Boží milost je schopná vyprodukovat čisté životy: „Mysl člověka se tolik odcizila Boží spravedlnosti, že počíná, touží po tom a vytváří pouze to, co je bezbožné, perverzní, nečisté, hanebné“ (John T. McNeil, „John Calvin’s The Institutes of the Christian Religion“).

Člověk se diví, kde vzal Kalvín čas psát tak hluboce a tak mnoho. Jeho díla jsou nejenom v kontrastu k tomu sebe oceňujícímu systému, kterému se říká Křesťanství dnes, ale zároveň nás usvědčují z mělkosti a hříchu právě tak, jako přesvědčily čtenáře jeho dnů… Potom, co nás přesvědčil o naší zkaženosti a nutnosti volat k Bohu jako jediné naději, Kalvín šel dále: Omezil tuto milost svou doktrínou o predestinaci, což je ústředním učením kalvinismu. „Jak Písmo jasně ukazuje, tak i my učíme, že Bůh vybral pro svůj věčný a neměnný plán ty, které už dávno předurčil pro spásu a ty, které na druhé straně předurčil ke zkáze. Proto usuzujeme, že pokud se týká spasených, tento plán byl založený na milosti, která byla udělena zdarma, bez ohledu na lidskou hodnotu. Podle Jeho spravedlivého, i když pro nás nepochopitelného soudu, uzavřel bránu k životu těm, které odevzdal ke zkáze“. (Calvin, „Institutes“).

DOBRÝ Z PŘINUCENÍ.

Nikdo nebude popírat že Bůh má právo – jako Stvořitel a Pán vesmíru, rozhodovat suverénně o všem, podle vlatní vůle. Ani nebudeme popírat Jeho právo poslat za hříchy do pekla. Ovšem, Písmo jasně učí, že „Bůh nechce, aby kdokoliv zahynul“ (2 P 3:9), ale „přeje si, aby byli všichni spaseni a poznali pravdu“. (1 Tim 2:4). Kristovo prohlášení k Nikodémovi, že „Bůh neposlal svého Syna svět odsoudit, ale aby skrze Něj svět mohl být zachráněn“ (Jan 3:17), se zdá zahrnovat každého! V žádném případě to nepřipouští ideu, že Bůh se rozhodl ponechat některé lidi v jejich hříchu! Kalvinismus takto reprezentuje vážnou kontradikci a my budeme tento problém řešit později.

Pakliže zlo, které vidíme všude kolem nás, je z Boží vůle, potom Kalvín odmítl mít to zlo pod svou vládou! Pokusil se odvážně donutit Ženevany, aby žili podle biblických standardů bez ohledu na to, zda byli k takovému životu Bohem předurčeni nebo ne! Dobrota, kterou Kalvín učil, mohla přece přijít pouze z Boží milosti, zatímco Kalvín se ji pokusil vytvořit donucením! Jednota víry i pro ty, kteří žádnou víru neměli, se stala zákonným nařízením… Svrchovaným orgánem jak v náboženských, tak i civilních věcech byla městská rada, nad kterou měl Kalvín kompletní kontrolu. Souhlas s vyznáním víry podle městské rady, byl podmínkou pro obdržení občanství a podrobení se sociálním a morálním nařízením bylo podmínkou pokračující platnosti tohoto občanství. Výsledek, který se ukázal nejenom ve zbožnosti, ale také v prosperitě, lákal kdekoho do Ženevy. Jeden pastor z Luteránského Německa napsal v r.1610: „V tomto městě je institut, který týdně vyšetřuje i malé přestupky občanů. Nikdo nekleje, nehraje hazard, nežije v luxusu. Podvod je zakázaný a o velkých hříších se neslyší. Jaký nádherný obraz křesťanského náboženství! V slzách si musím přiznat, že přesně toho je zapotřebí v Německu – a je to totálně zanedbáváno! Kdyby nebylo rozdílu v náboženství, zůstal bych v Ženevě do smrti“. (Schaff, „History“) … Na chování se dohlíželo právě tak, jako na víru, protože dobré chování bylo cílem správné víry. Kalvín sám – přísný a tvrdý, snil o společnosti tak dobře regulované, že její ctnost bude důkazem správné teologie a zahanbí Katolicismus, který vytvořil a toleroval luxus a uvolněnost Říma. (Durant, „Reformation“).

Některé restrikce vynucované v Ženevě, se zdály být na hranici směšnosti! Políbení dítěte na noc, příliš mnoho talířů na stole, příliš vysoký účes, příliš mnoho krajek, zakázaná barva šatů – to všechno bylo důvodem k „pohovoru“ a respektivě k trestu. V určitém smyslu Sovětský svaz za Gorbačeva, hlavně za doby „glasnosti“, byl lákavější než Kalvínská Ženeva:

Zvláštní třídou byly „zločiny“ proti Kalvínovi. Bylo zločinem se smát při jeho kázání, bylo zločinem hádat se s Kalvínem na ulici. A začít teologickou kontroverzi s Kalvínem se mohlo ukázat být velmi vážným zločinem. Ve skutečnosti se tato nařízení nedala dodržet. Každý musel navštěvovat kostel. Nikdo nesměl opustit město bez udání důvodu, který byl přijatelný sněmu. Skupiny „věrných“ měly právo vstoupit do cizích domů, vyzkoušet služebnictvo z katechismu, přikázat rodičům, aby poslali děti do školy.

Mučení bylo běžným jevem u kriminálních procesů, ta nejmenší odchylka od pravověrnosti byla okamžitě trestána. Za šedesát let bylo v Ženevě upáleno 150 heretiků! Rodiče udávali své děti nejenom pro malé přestupky, ale i pro zločiny! Udavači byli všude. Ještě nikdy nebyla společnost pod takovými zákony! Morální chyby byly pronásledované velmi přísně. V době vrcholu vlády sněmu bylo v Ženevě přes 400 lidí obžalováno pro morální přestupky za jediný rok. Tresty se pohybovaly od vyhoštění až po useknutí hlavy. Urážka Boha, modloslužebnictví či smilstvo byly hlavní zločiny. Jeden z popravených bylo dítě, které usvědčili z udeření rodiče! Člověk jménem Gruet byl mučený po dobu tří let, přiznal se a byl popraven za vyvěšení neuctivého plakátu na Kalvínovu kazatelnu.

ODVÁŽNÝ POKUS O REKONSTRUKCI SPOLEČNOSTI.

Poslušnost, kterou Bůh podle Kalvína mohl předurčit ale nepředurčil, se Kalvín rozhodl vynutit – ne skrze milost – ale skrze to nejtvrdší uplatnění zákona. To kdysi tak noblesní: „Sola Scriptura“ se tak nějak proměnilo v „Sola Kalvinismus“. A znovu přišla doba, kdy mohla být Bible vykládána pouze vládnoucí církevní autoritou: Nové kněžstvo se stalo pod Kalvínem mnohem mocnější, než kterékoliv jiné od dob starodávného Israele. Skutečným zákonem křesťanského státu – řekl Kalvín – musí být Bible. Kněžstvo je tím vhodným vykladačem tohoto zákona. Civilní vláda je tomuto zákonu podřízená a musí jej vynucovat tak, jak byl vyložen.

Kalvín byl tak důkladný jako kterýkoliv papež v odmítnutí individualismu víry! Zcela odmítl princip soukromého posudku, kterým toto náboženství začalo. On viděl fragmentaci Reformace na stovky sekt – v Ženevě nedovolil ani jednu. Zde bylo shromáždění učených, kteří formulovali víru. Komu se to nelíbilo, ten se mohl vystěhovat. Stálá nepřítomnost při protestantských službách, nebo odmítání přijímání podléhalo trestu. Hereze se stala opět velezradou proti státu a byla trestána smrtí. Katolicismus, který toto kdysi učil, se sám stal herezí…

Michael Servetus, který unikl z vězení katolické Inkvizice, byl upálený na hranici v kalvínské protestantské Ženevě za to, že popřel Trojici. R.Tudor Jones komentuje trakt, který Kalvín napsal, aby obhájil toto rozhodnutí (The Defence of the orthodox faith in the Sacred Trinity) takto: Je to Kalvín, který skutečně mrazí. Tento dokument je právě tak hrůzný, jako Lutherův trakt proti vzbouřeným sedlákům. (R.Tudor Jones, „The Great Reformation“).

I když Kalvín byl bezpochyby velkou osobností, nepochopil to hlavní: Nebyl ochotný povolit tu stejnou svobodu, jakou jasně povoluje Bůh! Kalvín nevěřil, že člověk má sílu volby uposlechnout Boha a rozhodnout se pro dobro – ale jeho pokus donutit lidi aby byli dobří se nepovedl! … Pavel prezentuje toto dilema těmito slovy: „neboť chtít dobro dokáži, ale konat nedovedu“. Římanům 7:18. Nejde o to, že by člověk nemohl vidět pravdu, a dokonce po ní toužit, ale to že mu schází síla, kterou může dodat pouze Bůh… Tato síla nemůže být vytvořena zákonem, ale milostí, láskou a skrze naplnění Svatého Ducha. Zatímco Kalvín měl jistě velikou lásku pro Boha, ukázal velmi málo milosti v jednání se svými bližními ve prospěch Boha.

Jak Luther, tak i Kalvín se opíral o moc bezbožných vládců, něco, co kdysi reformátoři v Římě odsoudili. Proč měl být použit světský meč k donucení neochotných, které Bůh nezvolil pro svou milost, nikdo nikdy nevysvětlil! Dopis, datovaný 22. října 1548 Lordu Somersetovi, zkorumpovanému poradci krále Edwarda, je obzvláště odhalující. Kalvín poukazuje na ty, kteří Edwardovi oponují jako na „tvrdohlavé přívržence pověr římského Antikrista“. Kalvín dále pokračuje v radě, jak jednat s rebely proti Koruně a s doktrinálními heretiky: „Takoví si zaslouží potlačení mečem, který je věrný vám, protože oni neútočí pouze na krále, ale také na Boha, který krále na trůn posadil a vás pověřil ochranou – jak jeho osoby, tak i jeho majestátu.“ (Beard, „Reformation“).

Bylo to víc než ironické, když dva hlavní reformátoři byli tak neústupní při uplatňování diktatury nad Protestanty – stejné diktatury, kterou používal Katolicismus a který byl příčinou Reformace. Zatímco Luther i Kalvín upadli do stejného omylu tím, že uzavřeli partnerství se světskými autoritami, nikdy nebude protestantská kongregace či denominace mít moc nad králi země, jako kdysi měl a stále má Katolicismus. Protestanté neměli papeže, ani netvrdili, že jsou branou do nebe. Protestanté poukazovali lidi na Krista jako na „cestu, pravdu a život“. Bylo na každém jednotlivci, aby uváděli ve skutek svou spásu (Filipským 2:12). Strachem z Boha – ne z církevních autorit…

Ještě nikdy v historii se nikdo nepokusil o tak odvážnou „rekonstrukci“ společnosti jako se stalo pod zdatným vedením Kalvínovým. Ani nikdy nikdo nebyl tak kvalifikovaný jako on – ani nikdy nebyly takové příhodné podmínky pro takový pokus. A přesto pokřesťanštění neuspělo ani v malé oblasti Ženevy, ze stejného důvodu, pro který by se setkalo s neúspěchem dnes. Pouze malá část lidstva je ochotná (předurčená, podle Kalvína) přijít v pokání ke Kristovi, aby byla znovu narozená v Duchu Božím. Jen tak je člověk schopný uposlechnout Boží zákony. Mnohé Písmo to objasňuje: „Neboť co bylo nemožné zákonu, protože tělo bylo slabé, poslal Bůh svého Syna v lidské podobě jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle, aby požadavek Zákona byl naplněný v nás, kteří chodíme podle Ducha a ne těla… Myšlení těla je v nepřátelství s Bohem neboť se Jeho zákonu nepodřizuje. Ti, kteří jsou v těle, se Bohu zalíbit nemohou. Ale vy nejste v těle, protože Duch žije ve vás“. Římanům 8:3-8.

OVCE MÍR V DŽUNGLI NEUDRŽÍ!

Lidská hříšnost vytvořila nemožné dilema. Ti, kteří se dnes snaží pokřesťanštit svět tím, že se spojili s bezbožnými – ať už cíl je jakkoliv dobrý – se jednou dostanou před stejný problém. Srdce, dokonce i „pokřesťanštěného“ člověka je stále „nade vše zrádné a zoufale zkažené“, Jeremiáš 17:9. Jak poznamenává Roland H. Bainton v knize o životě Martina Luthera: „Donucování nelze eliminovat, protože společnost nelze pokřesťanštit“ (Bainton, „Luther“).

A přes ty všechny zkušenosti z minulosti – novou vizí evangelických církví v USA je rozjet se na mrtvém koni za „vítězstvím“! Zdá se to být podivné a neskutečné, ale ten nemožný cíl pokřesťanštění světa se dnes předkládá jako pravý smysl Velkého poslání! „Dnešní křesťanství musí převzít společnost právě tak, jako kdysi ji převzal katolicismus a jak se protestanství pokoušelo“. Prostě splnit „Bohem určenou vedoucí úlohu aby Boží vůle byla na zemi, jako je na nebi“. (Manifesto Covenant of the Coalition on Revival, April 25, 1987).

Bainton dále cituje ještě stále bojovného Luthera, který však již ztratil iluze, a jehož slova by si měl uvědomit každý, kdo hledá tu stejnou „rekonstrukci“ společnosti, která nevyšla ani reformátorům, ani jiným, kteří se o ní kdy pokoušeli: Svět a lidské masy jsou a budou vždy nekřesťanské, přestože byly pokřtěné a jsou nominálně křesťanské… A proto člověk, který by se odvážil vládnout celé společnosti nebo světu skrze evangelium, by byl jako ovčák, který dá do jedné ohrady vlky, lvy, orly a ovce. Ovce sice mír udrží, ale samy dlouho nevydrží!! Svět nemůžete ovládnout růžencem! (Bainton, „Luther“). Není dobrým znamením skutečnost, že Rekonstrukcionisté, jejichž vliv roste ze dne na den, mají Kalvína jako svého hrdinu „bez chyby“ a doufají přemodelovat společnost podle Kalvínova experimentu, který neuspěl…

Je možné zapomenout?

Navzdory všem extrémům a nedůslednostem vykonala Reformace mnoho dobrého. Tisíce lidí nikdy nesouhlasilo s výstřednostmi Luthera či Kalvína a ani nesouhlasilo se spojením církve a státu. Mnoho křesťanů také rozpoznalo a odmítlo zbytky Katolicismu, které si Protestanství ponechalo. Eventuálně z Reformace vyšly nezávislé skupiny jako Baptisté, různí „Bratři“ a „Svobodné“ církve, které nakonec zplodily evangelické hnutí, dnes dominující americkému Protestantismu. E.H. Broadbent píše:

Lidé se většinou domnívají, že když se Reformace realizovala, rozdělila Evropu na protestanty a katolíky. Není tomu tak! Velký počet křesťanů, kteří nepatřili ani k těm, ani k oněm, byl zcela přehlédnut. Vytvořily se nezávislé církve, které nespoléhaly na světskou moc. Byly tak početné, že se státní církve obávaly o své pozice a někdy i existenci… Důvodem, že tak důležitá hnutí mají jen malé místo v historii té doby, je skutečnost, že velké církve státu – protestanté i katolíci – zničily podstatné části literatury „Bratrů“ (jak se většina z nich nazývala), a přepsaly tak historii v negativním smyslu…

Reformace odstranila očistec, odpustky, obrazy svatých, kult svatých, modlitby za mrtvé a většinu korupce, která vznikne vždy, když se lidé bezpodmínečně podřídí elitní hierarchii… Vlastně zůstaly pouze dvě nařízení: křest a eucharistie (později známá pod názvem „přijímání“, či „Večeře Páně“). Obě tato nařízení se stala příčinou vleklého sporu a rozpolcení uvnitř Reformace a přispěla k hrůzné podívané válek a mučednictví mezi samotnými protestanty. Jednota víry, dokonce i mezi těmi, kteří stejnou víru vyznávali, nebyla snadno dosažitelná!

[…]

---

V knize dále narazíme na jméno Gary North, který je známý v USA jako teonomista, v úzkém spojení s Chalcedon Foundation a jeho zakladatelem R.J Rushdoonym, který je dokonce i jeho tchánem.

Dále se v knize setkáme se skupinami jako jsou například Dominion Theology, Kingdom Now, aj. Pro podrobnější informace doporučujeme si přečíst celou knihu Co se stalo s nebem.

Kristus splnil vůli Otce tím, že nás vykoupil – a proto nebude Kristovou porážkou, ani kdyby celé lidstvo odmítlo Jeho dar spásy, který zajistil svou smrtí na kříži! Toto je pravdou jak z kalvínského pohledu, tak i pohledu opačného. Pakliže, jak Kalvínismus učí, že Bůh zadržuje spásonosnou víru a milost před některými lidmi, potom může těžko být porážkou Krista, když většina skončí ztracená. — A pakliže, jak evangelíci věří, je zahrnuta svobodná volba těch, kteří slyší evangelium a většina se rozhodne Krista odmítnout, stále to není Jeho prohra. Přesto Dominionisté tvrdí, že když velká většina lidstva Krista nepřijme a zbytek nebude pokřesťanštěn PŘED DRUHÝM PŘÍCHODEM, znamená to porážku pro Krista a Jeho evangelium…Naopak – všichni ti, kteří – ať už mnoho či málo – vložili svou víru v Krista, se podílejí na Jeho vítězství! Boží lid je vítězný, protože Ten, který porazil Satana na kříži, přišel, aby žil v jejich srdcích jako jejich Pán a Spasitel. Oni přišli pod Jeho ochranu. Bezbožní tak neučinili. Potom je těžké vinit Boha nebo Jeho lid, když bezbožní jsou svedeni Satanem. A pakliže někteří lidé nechtějí přiřknout lidstvu svobodu volby, potom namísto dávání vinu křesťanům, neměli by vinit samotného Boha za to, že zadržuje svou neodolatelnou milost, která by mohla spasit celý svět???

LIDSKÁ ODPOVĚDNOST A BOŽÍ SLÁVA.

North obviňuje „pesimisty“ z „pochybování o síle Božího Ducha přivést lidi ke kříži“. Zdá se, že North ignoruje skutečnost, že miliardy lidí v historii již zemřeli a odešli do pekla, aniž by byli taženi ke kříži Svatým Duchem. Znamená pochybovat o síle Svatého Ducha, když říkáme, že většina lidí bude pokračovat v odmítání Krista právě tak, jako to dělali před nimi jiní? Není to nepříznivý odraz na Svatého Ducha nebo evangelium, když lidé, z jejich vlastní zlé vůle, odmítnou být přitahováni ke Kristu! A pakliže mají pravdu Kalvínisté, potom lidé svobodu volby nemají, ale Bůh rozhodnul, že dovolí, aby miliardy zahynuly – i když Jeho Duch je mohl všechny ke Kristovi přivést! Potom to není nedostatek síly či moci, ale lásky! A BŮH JE PŘECE LÁSKA!!!!

North přiznává, že jeho teorie je založená na jeho důvěře v učení Kalvínismu, že „Boží předurčující neodolatelná milost si obrácení vynutí“. I kdyby tomu tak bylo, Bůh zřejmě – alespoň do tohoto bodu v historii – se rozhodl „donutit“ pouze velmi malou část lidstva a zadržel svou milost od drtivé většiny. Podle jejich vlastního Kalvínismu, je to sám Bůh a ne „pesimisté“ kdo zavinil Kristovu „porážku“ v historii. A nebylo by to snad tak nějak prázdné vítězství, kdyby byli lidé donuceni Bohem udělat to, co by jinak nikdy neudělali? Kde potom přichází láska na scénu?

Kalvínská doktrína o „neodolatelné milosti“ obrací ty veliké konflikty mezi člověkem a Bohem – Boží lásku, trpělivost, milost, kázání evangelia a varování těch, kteří odmítají – na zcela prázdnou frašku! Nedává žádný smysl pro Boha (příklad v Izaiáši 1) naříkat nad tím, že vychoval děti, které proti Němu rebelují, pakliže je nemožné, aby jednali jinak, když Bůh úmyslně zadržuje sílu, která by jim umožnila Jej milovat a poslouchat! Jestliže nic nebrání Bohu – aby rozdával svou, ke spáse potřebnou milost – kromě Jeho ochoty tak učinit, proč žádá lidi a oplakává jejich neochotu? My musíme vykládat Bibli důsledně, aniž bychom vinili Boha za existenci zla tím, že není ochotný udělat lidi dobrými. Jediný závěr, ku kterému se dá dojít, je přesvědčení, že Bůh dal člověku moc rozhodování, aby mohl reagovat na Jeho lásku. A tak, ovlivňovat člověka, aby udělal něco proti své vůli, ničí člověka – jakého Bůh stvořil. Potom by neexistovala jediná lidská bytost schopná Boha milovat a Bůh by byl oloupen o lásku, pro kterou člověka vlastně stvořil. To pravé vítězství tedy musí být triumf Boží lásky. Získat srdce je mnohem smysluplnější, než je donutit mocí…

Northonův Kalvínismus, jak už jsme poznamenali, obsahuje nesrovnalost v tom, jak je aplikován. Přestože ti, kteří zastávají teologii Dominia, učí o totální zkaženosti člověka, jsou optimističtí a věří, že i nevěřící poznají výhody v plnění Božího zákona. A přes všechna ta Kristova prohlášení o tom, jak málo lidí spaseno bude, oni se rozhodli proti slovům Bible, že Bůh se rozhodl přimět (donutit) postupně více a více lidí – ať už přijmout Krista, nebo uposlechnout biblické zákony, až celý svět bude eventuálně pokřesťanštěný. Kalvínismus mění historii na loutkové divadlo, kde Bůh tahá za scénou provázky. A i tak není žádná báze pro víru, že by On snad nyní počal tahat za více provázků, než v minulosti…

Byla by to pomluva Jeho charakteru (právě tak, jako popření mnoha částí Písma) říci, že On sice může, ale není ochoten spasit každého. Není ale urážkou Boží moci nebo lásky říci, že potom co dal člověku moc volby, a potom co udělal vše, co se udělat dalo, může teď jen přemlouvat lidi, aby zvolili správně! Bůh není schopný člověka k tomu donutit!!! Neschopnost porušit lásku, která je částí Jeho charakteru, nijak nezmenšuje Jeho všemohoucnost právě tak, jako Jeho neschopnost zhřešit a porušit vlastní čistotu!!

Kalvínisté argumentují, že to zmenšuje Boží slávu a přidává plus ve prospěch člověka, když tvrdíme, že člověk má svobodu říci „ano“ nebo říci „ne“ k evangeliu Ježíše Krista. Naopak – není vůbec ke cti člověka, když Kristus, v láskyplné reakci na naší nemohoucí a beznadějnou situaci opatřil pro nás plnou a bezplatnou záchranu! A není žádná chlouba těch, kteří poznali svou neschopnost sama sebe spasit a dar přijmuli, protože jen vyložený hlupák může odmítnout! Bůh má všechnu slávu, když řekneme „ano“, protože On zajistil tu spásu a přitahuje nás svým Duchem. A člověk má celou vinu když odmítne, protože Bůh udělal vše, co bylo třeba… Kalvínismus zmenšuje Boží slávu v obou směrech…

[…]

VADNÁ APLIKACE DOKTRÍNY PREDESTINACE.

Navzdory opačné evidenci z historie a i skutečnosti, že ani Kristus, ani apoštolové to neučili – COR, Rekonstrukcionisté a další Kingdom Now advokáti setrvávají ve víře, že pokřesťanštění světa je srdcem Velkého poslání a že jej splní. Základním prvkem tohoto pohledu je Kalvínismus – idea že ti, kteří uposlechnou či neuposlechnou Boha, nemají v té věci vlastně žádnou volbu, ale že „neodolatelná milost“ (nebo její zadržení) je tím rozhodným činitelem. Na této bázi, potom pochopitelně, může být celý svět – nebo jeho část, kdykoliv transformovaný. Z toho vznikla víra ve scenário ve kterém to lze provést i bez osobní přítomnosti Krista. To by ovšem změnilo ve frašku to, co Bible prezentuje jako skutečný boj mezi Bohem a Satanem o lidské duše.

Sen dominionistů je založený na vadném pohledu na předurčení, neboli predestinaci. Bible nikde neučí, že Bůh předurčil jedny do nebe, druhé do pekla! Pavel prohlašuje, že Bůh předurčil křesťany k požehnání „aby byli podobní obrazu Jeho Syna“ (Řím. 8:29) a „aby byli adoptováni jako děti do Jeho rodiny“ Efezským 1:5. Jak Pavel, tak i Petr prohlašují, že predestinace je na bázi „před-znalosti Boží“ (Pavel v Římanech 8 a 1 Petr 2:1). Logicky: Před-znalost by nevešla vůbec do obrazu, kdyby predestinace byla jenom záležitost Boží moci! Jak učí Římanům 8, predestinace zahrnuje zajištění, aby všichni ti, o kterých Bůh ví, že budou reagovat pozitivně, aby jim evangelium bylo dostatečně prezentované a aby byli zajištění pro další požehnání, která On nabízí.

Kristovo: „Vy jste si nevyvolili mně, ale já vás“ Jan 15:16, nemůže být rozuměno jako že učedníci neměli v té záležitosti jinou volbu! Takto chápáno, by logicky znamenalo nesmyslnost další Kristovy výzvy, aby se rozhodli zda Jej budou následovat či ne! Zároveň by to stálo v kontradikci vůči mnoha veršům Písma o lidské odpovědnosti zvolit si mezi Bohem a sebou, viz Deuteronomium 30:15-20. Zaměstnavatel prohlásí: „Vy jste si nezvolil mně, ale já vás“, ještě nepopírá, že volba zaměstnance hrála velmi důležitou roli, ale definuje ten vztah tím že poukazuje na to, že bez rozhodnutí zaměstnavatele by zaměstnancovo přání být zaměstnán, nestačilo.

Takové verše jako například: „Bůh si vás již od počátku vybral ke spáse“ 2 Tesal. 2:13, musí být vykládány tak, aby se neporušila konsistence Bible! Zatímco některé verše týkající se predestinace by mohly být vyloženy kalvínským pohledem, nesmíme zapomenout, že by to odporovalo duchu celého zbytku Bible – a proto je taková interpretace nepřípustná!

Zmínili jsme se o tom, že Bible svědčí o lásce Boha k lidem – lásce, která je nekonečná a že „si přeje, aby všichni lidé byli spaseni“ 1 Timot. 2:4. Kristus nepřišel „svět odsoudit, ale aby skrze Něj mohl být svět spasený“ Jan 3:17. Boží účel a přání by nemohlo být vyjádřeno jasněji! A přece navzdory takovým veršům, Jeho příkazu, abychom milovali i své nepřátele a poučení o Dobrém Samaritánovi, Bůh sám, podle učení Kalvinismu se rozhodl nezachránit miliardy před peklem, i když, rozšířením své neodolatelné milosti, by tak učinit mohl. Toto je zaprvé očerňování Božího charakteru a kontradikce Písma – které musí být úplně odmítnuty!

Právě na základě takového nepochopení nás Rekonstrukcionisté ujišťují, že se všechno zlepší a že budou schopní postupně převzít vládu nad světem… Jenom tím, že pokroutili vlastní doktrínu Kalvínismu, mohou toto tvrdit navzdory Písmu, které předpovídá zhoršování situace posledních dnů, apostázi, nárůst zla, příchod Antikrista a Armageddon. Všechno to lze ignorovat, když postavíme hypotetickou teorii, že Bůh rozhodnul (proti všemu, co Jeho Slovo učí) rozprostřít víc a více Jeho „obecné milosti“ (to má být nižší stupeň milosti, která sice nespasí, ale způsobí poslušné chování), až nakonec celý svět bude pokřesťanštěný…

Proč Bůh rozhodl spasit tak málo lidí – a proč Mu to trvá tak dlouho, nikdo neví, protože Bible tuto falešnou doktrínu neučí! Ale i kdyby predestinace znamenala, jak Kalvinisté věří, že se Bohu zachtělo zachránit pár a zatratit zbytek, ani tak není evidence – jak v Kalvinismu, tak nikde jinde v Písmu, že by byl Bůh predestinoval více spasených lidí v konečné dny. Ve skutečnosti všichni proroci předpovídají zhoršení situace, která vede k soudu. John Pilkey argumentuje:

„Korupce, která existuje v dnešním světě, je obdobou doby Noého a založení „kosmosu“ (systém mezilidských vztahů) a nic – ani přítomnost Církve tento fakt nezmění! Bůh prokáže nevinnost pravé Církve tím, že použije vytržení jako katalyzátor k tomu, aby pohanský „kosmos“ mohl dosáhnout finálního stadia zkaženosti. Jinými slovy: Církev hrála pozdržující roli, která přestane okamžikem vytržení; ale Rekonstrukcionisté nafoukli tuto omezující roli do jakéhosi druhu regenerativní úlohy“ (Pilkey, „Commentary“, 1988).

[…]

Ovšem Kalvínista bude trvat na tom, že se nemůžeme odvolávat na rozum, protože ten je totálně pokřivený a nedá se mu věřit. Toto není jenom vyložený útěk od vysvětlování, ale je to také strategie, kterou používá mnoho kultů. Jak lépe obalamutit své přívržence, než je přemluvit, aby se neodvažovali myslet sami za sebe, protože jejich myšlení je vadné, falešné? A přesto Bůh říká „Pojďte, projednejme to spolu“ Izaiáš 1:18. Víra není intelektuální sebevraždou, ale vrcholným aktem schopnosti, kterou nám Bůh dal a očekává od nás, abychom ji používali.

 

Na závěr video k danému tématu.