Přinášíme vám znovu doktora J.V.McGeeho, a jeho komentář tentokrát ke knize Nového zákona a to list ŘÍMANŮM. Komentář jsme převedli do formátu epub/ mobil&tablet / a mobi /kindle/.

Úryvek z komentáře:

Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. (Ř 8,19-20).

Dostáváme se k velmi pozoruhodné pasáži epištoly Římanům. V Bibli není mnoho míst, která by se věnovala mimo-lidskému stvoření, ale tyto verše o něm mluví. Pavel tu připomíná, že celé tvorstvo bylo vydáno marnosti – to je totéž, o čem mluví kniha Genesis, když zaznamenává Hospodinu řeč k Adamovi po jeho pádu: Kvůli tobě nechť je země prokleta… (1M 3,17.) V čem je marnost současného stavu stvoření? Náš učitel ji vidí ve věčném koloběhu přírody. Připomíná text knihy Kazatel:

Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět… (Kaz 1,7-8a.)

Vinu za prokletí světa nese člověk. Skrze člověka se má ale i pro svět otevřít nová, lepší budoucnost. Celé stvoření ji podle našeho textu očekává.

Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. (Ř 8,20b-21.)

Smrt a rozklad jsou v přírodě všudypřítomné. Umírání vlastně začíná už okamžikem zrození. Pro celé stvoření ale existuje naděje věčnosti. Je zajímavé, že vykoupení veškerenstva Pán Bůh svázal s vykoupením lidí. Lidstvo se tak stalo klíčem k naději pro veškerý ostatní svět.

Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. (Ř 8,22.)

Souhlasíte s tvrzením, že tvorstvo sténá? Jestli ano, pak děláte dobře. Můžeme si spolu s naším učitelem připomenout, že celá příroda neustále zní. Ticho je vlastní vesmíru, ale náš pozemský svět je plný zvuků, ať už chceme myslet na zvuk větru ve větvích stromů, na zpěv ptáků, bzučení hmyzu či cokoli dalšího. Ale náš text ukazuje ještě dál. Prorok Jóel říká:

Jak těžce oddychuje dobytek! Stáda skotu se plaší, nemají pastvu; stáda bravu se plouží. (Jl 1,18.)

Co se stalo? Kam míří prorokova slova? Naslouchejme dalšímu z proroků, Jeremjášovi:

Jak dlouho ještě bude země truchlit a bylina schnout na všech polích? Pro zlobu těch, kdo na ní bydlí, jsou vyhlazována zvířena i ptactvo. (Jr 12,4.)

Tady je hlavní důvod nářku stvoření: Lidská svévole. Člověk, který se chtěl postavit na Boží místo, začal zasahovat do věcí, které mu nepřísluší. Přestal respektovat Boží řád a nechal se vést vlastním sobectvím. Důsledky vidíme všude kolem nás, nebo přesněji řečeno, většina z nás je nevidí, protože vesměs zůstávají skryty v kruzích odborníků. Smutné na tom je, že se o to veřejnost ani příliš nezajímá. Ani mnozí křesťané si nedělají starosti se stavem světa, i když se tu jedná o nerespektování odpovědnosti, kterou Pán Bůh lidem výslovně svěřil.

A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. (Ř 8,23.)

Skutečný křesťan stojí s naříkajícím stvořením na jedné lodi. Takový člověk si je dobře vědom napětí, které existuje mezi současnou skutečností porušeného světa a nadějí nebe, kde už nebude hřích. Spolu s ostatním světem sténá v touze po naplnění své naděje, po druhém příchodu Pána Ježíše Krista. Tento verš ostrým protestem proti názoru, že ke spasenému křesťanovi už patří jen usmívající se tvář. Tvář s nepřetržitým sladkým úsměvem je dobrá pro reklamu, ale ne pro církev, říká Vernon McGee. I Pán Ježíš Kristus na tomto světě plakal.

Sténání patří k životu. Náš učitel vzpomíná, jak v jeho životě přišel čas, kdy začal každé ráno vstávat se zaúpěním, protože ho bolela kolena. Manželka mu to vyčítala, ale on se bránil, že je to tak podle Písma. Takový už je život. Bible ale myslí ještě na jiné sténání. Ve 2. listu Korintským apoštol Pavel píše:

Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským. Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo… (2K 5,1-4a.)

Jde tu o dvojí důvod k naříkání: Jednak o touhu po nebi, jednak o neochotu rozejít se s tímto světem. Napětí mezi nebem a zemí, mezi Pánem Bohem a naší pozemskostí. I to patří k lidskému životu.

Vernon McGee-Římanům.epub

Vernon McGee-Římanům.mobi

Tento výklad si můžete poslechnout na stránkách McGee-římanům.mp3

nebo na stránkách https://www.twr360.org/programs/ministry_id,4/book_id,37/

Tímto znovu děkujeme Standovi K.