V loňském roce (2017) vydalo nakladatelství Trinitas knihu od Kateřiny Brichcínové VE SVÉ LÁSCE NÁS PŘEDEM URČIL Kniha se dotýká učení o predestinaci v pojetí Vladimíra Boublíka, kde předkládá smysluplnější a ucelenější řešení tohoto dogmatu.

Kniha je rozdělena do několika částí.

První část se věnuje profilu Vladimíra Boublíka a nástinu jeho pojetí predestinace.

Druhá část se věnuje Augustinovi z Hippa, který desítky let utvářel dogma o předurčení (na které následně navázal Jan Kalvín). V této části se čtenář dozvídá o tom, jak se sv. Augustin propracoval od svobody člověka k budoucímu pojetí predestinace, kde člověk již nemá svobodnou vůli a kde se z jeho pojetí predestinace stává fatalismus.

Ve třetí části se autorka věnuje Pavlovým listům, ze kterých čerpal i V. Boublík. Čtvrtá část již je odpovědí V. Boublíka na toto téma. Autorka v knize navazuje na odkaz V. Boublíka a jeho práci rozšiřuje o neméně podnětné aspekty k dané problematice.

Tuto knihu zájemcům o tématiku vřele doporučujeme a pro ukázku zde předkládáme několik úryvků.

Co je pramenem spásy?
Jestliže „v Adamovi všichni umírají“, protože jsou stiženi nemocí, totiž nemožností nehřešit (non posse non peccare), která nevyhnutelně vede ke smrti, pak z jejího područí mohou být vysvobozeni jedině ti, kdo byli ponořeni do mrtvé a živé vody ve svátosti křtu. Jen ti, kdo byli s Kristem ve křtu pohřbeni, byli spolu s Ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž Ho svou mocí vzkřísil z mrtvých (srov. Ko 2,12; Ř 6,4). Jinými slovy, Augustinova nauka o prvotním hříchu implikuje nutnost křtu, bez něhož nelze dojít spásy. Ve starověku bylo poměrně běžné, že děti umíraly brzy po narození, takže je kněz často ani nestačil pokřtít, třebaže si to zbožní rodiče přáli. Tohoto příkladu Augustin rád užíval, aby na něm demonstroval, že Bůh nechce spasit všechny lidi. Kdyby totiž chtěl spásu těchto dětí, nedovolil by, aby zemřely nepokřtěné. Tak se biskup z Hippo, který nebyl ochoten připustit, že by Boží milost byla ve svém působení jakkoliv podmíněná, překvapivě nezdráhal chápat křest jako podmínku sine qua non, bez níž není záchrany. Neuvažoval v tom smyslu, že „Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh“ a činil smělý závěr, že Boží vůle ke spáse se netýká všech. Neunikl mu sice text z listu Timoteovi, kde apoštol národů jasně říká: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“, ale pokoušel se ho uvést v soulad se „zcela zřejmou skutečností“ (veritas apertissima), že mnozí spaseni nebudou, jelikož si to Bůh nepřeje. V Augustinových dílech nacházíme různé interpretace tohoto verše, kterými se snažil utlumit Pavlův zvučný hlas vypovídající o univerzalitě spásy. V pojednání De correptione et gratia („O napomínání a milosti“) usuzuje, že Bůh chce spásu „všech“ ve významu všech předurčených, které ke spáse vyvolil, anebo že chce, abychom my chtěli spásu všech. V proslulém spise De praedestinatione sanctorum („O předurčení svatých“) učitel milosti vysvětluje, že „všichni“, kdo se fakticky spasí, jsou Bohem spaseni. A konečně v polemickém textu Contra Iulianum (proti Juliánovi) prohlašuje, že „všichni“ znamená mnozí. Ačkoliv si Augustin ani jedním z navržených vysvětlení nebyl zcela jist, nepochyboval o tom, že Bůh nechce spasit ty, kteří se nespasí. Ve smrti nepokřtěných dětí, prostých jakékoliv viny, pro to spatřoval jednoznačný důkaz. Naopak úmrtí dětí, které opustily tento svět bezprostředně po svém křtu, vnímal jako doklad toho, že předurčení je zcela nezávislé na předzvědění zásluh. Těmto dětem se totiž zaručeně dostává spásy, aniž by nějaké zásluhy měly. Když byl doctor gratiae svými odpůrci dotazován, jak to přijde, že jedno ze dvou dětí je pokřtěno, a tudíž spaseno, zatímco druhé nezaviněně umírá neomilostněné, odvolával se na tajemné Boží vyvolení, které lidská mysl nemůže obsáhnout. Je zarážející, že v případě dětí Augustin považoval křest za svátost otevírající dveře k věčnému životu a neostýchal se tvrdit, že nepokřtěné dítě do života nevejde, avšak v případě dospělých mu nepřikládal velkou váhu. Jestliže dospělý člověk nepatří mezi vyvolené a není obdařen milostí, jež by mu dala sílu na cestě vedoucí k životu vytrvat, dveře otevřené ve křtu se před ním nemilosrdně zavírají. Také spasitelný význam ostatních svátostí i samotné Církve, která je uděluje, se v Augustinově pojetí poněkud ztrácí. Vytrvalost ve ctnosti až do konce, jež je nezbytnou podmínkou spásy („kdo vytrvá až do konce, bude spasen“, Mk 13,13), je podle něj zajištěna jedině věčnými Božími úradky, které jsou nevyzpytatelné. A je natolik jistá, že ten, kdo byl předurčen, se nemůže nespasit.
V této souvislosti bychom rádi připomněli to, o čem jsme krátce pojednali již v „předznamenání“ naší práce, a sice že pravověrnost (a tedy hodnověrnost) teologické teorie se prokazuje praxí, k níž daná teorie vede. Augustin připouští, že jeho řešení představuje lidský osud jako nevyhnutelnou nutnost, a proto ve svých důsledcích může od úsilí o ctnostný život spíše odvádět, než k němu vést.

Výmluvný je případ jednoho mnicha (a je možné, že jemu podobných bylo více), který pod vlivem předloženého učení přestal konat dobro, opustil klášter a vrátil se ke svým starým neřestem. Když ho jeho spolubratři napomínali, namítl jim, že nic nesejde na tom, jaký je nyní, neboť nakonec se beztak stane takovým, jakým ho Bůh předzvěděl. Augustin konstatoval, že onen bratr nepochybně mluvil pravdu, ale nikdo neví, jestli byl či nebyl předurčen, pročež je třeba v dobrém konání nepolevovat. Nicméně když viděl negativní dopad své nauky, doporučoval ji příliš nešířit, protože ne všichni jsou natolik dospělí v Kristu, aby dokázali snést pevný pokrm a je lépe živit je mlékem (1 K 3,2). Kdyby se ovšem mlčení mělo stát příčinou jiných pochybení, musí být porušeno, aby ti, „kdo mají uši, slyšeli“ a vedeni pravdou jednali správně.
Augustinova uzrálá koncepce staví člověka na loďku bez kormidla, která je zcela odkázána na to, zda se jí vanutí milosti opře do plachet, aby doplula k cíli. „Boží milost zvítězila nad svobodným rozhodováním lidské vůle“, jenomže kde není svoboda, tam nemůže být ani zodpovědnost. Ten, kdo loď nekormidluje, nezodpovídá za směr, kterým pluje. Proto není udivující, že predestinační teologie, jak ji pojal biskup z Hippo, se neblaze odrazila v praxi, která tak svědčí v její neprospěch.

Třebaže africký biskup vyvinul velké úsilí, aby doložil, že úděl zatracených není nikterak nespravedlivý, z lidského pohledu se jako nespravedlivý jeví. Otázka, proč by jeden měl být vyvolen a dalších deset, nebo možná sto, ponecháno záhubě, je neumlčitelná a Augustinova odpověď, že Boží soudy jsou nevyzpytatelné, je spíše znepokojivá, než uspokojivá. Karty, jež rozhodují o konečném vítězství či prohře, jsou od věčnosti rozdány, avšak člověk neví, kterou z nich třímá v ruce, což ho pochopitelně naplňuje úzkostí a pocitem absurdity, jenž mu bere chuť do hry. Kdyby se někomu přece jen podařilo do karet nahlédnout a zjistil by, že sám patří mezi vyvolené, zatímco jeho přítel nikoliv, sotva by z toho měl radost. Vždyť má-li člověk někoho rád, přeje si dobro také pro něj, a je dokonce ochoten se pro milovaného vlastního dobra vzdát. Tak apoštol Pavel v listě Římanům píše: „Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.“ (Ř 9,3). Potom by se ovšem nabízel závěr, že lidské srdce, jež si přeje záchranu bližního, je soucitnější, než srdce božské a to je absurdní. Veškerý altruismus a ochota člověka obětovat se pro druhého totiž má svůj prazáklad v trojosobním bytí Boha, k Jehož podobě jsme byli stvořeni. V Boží Trojici se První cele a bez ustání daruje Druhému a Druhý Prvnímu, čímž je konstituována osobní existence každého z nich a zároveň existence Třetího, jenž je Darem sebe sama, to znamená, že je rovněž Osobou. Toto tajemství sebedarující se Lásky nám bylo zjeveno skrze oběť Ježíše Krista, který nás volá k následování. O tom vypovídají slova svatého Jana „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.“ (1 J 3,16). Je-li tedy člověk připraven zemřít proto, aby jeho bratr mohl žít, jedná podle vzoru Boha, jenž je samou svou podstatou „Tebestředný“. Naproti tomu Augustinův Bůh, který veškerenstvo podřizuje svému odvěkému záměru ukázat se jako milosrdný a spravedlivý, se zdá být krajně sebestředný.
„Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“, stojí v epištole Římanům (Ř 8,28). Také učitel milosti prohlašoval, že „všecko napomáhá k dobrému“, jenomže nakonec ani ne tak „těm, kdo milují Boha“ jako spíše Bohu samotnému. Ti, kdo Ho milují, stejně jako ti, kdo Ho nemilují, se pak stávají pouhým prostředkem k dosažení tohoto dobra. Ale to je nepřípustné za předpokladu, že Bůh je Láska, neboť pravá láska je nezištná a dává se zase jen pro lásku, nikoli pro dosažení jiných cílů. Milovaná osoba není prostředkem, nýbrž je cílem o sobě. Pokud by Bůh tvořil svět proto, aby zjevil své atributy, potom by celé stvoření bylo jakousi Jeho seberealizací. S tím však nelze souhlasit, poněvadž Bůh je bytí plně uskutečněné, a tudíž v Něm není žádná nerealizovaná možnost. Boží stvoření tedy může být jedině realizací druhého a s ní spojeným sebezapřením. Německý spisovatel Thomas Mann mluví s jistou dávkou ironie o Hospodinově „ctižádosti směřující dolů“, protože v případě Nejvyššího je jakákoliv jiná ctižádost nemyslitelná.

Biblista Jan Heller k jeho postřehu trefně podotýká, že popravdě se této „ctižádosti dolů“ říká jinak, a sice láska. Bůh, který miluje, tvoří pro lásku a ke svému stvoření se sklání. Dějiny, jež jsou dějinami spásy, třebaže v nich figuruje hřích, neslouží k dobrému v prvé řadě Jemu, ale naopak On do nich vstupuje, aby sloužil, a staví se do řady poslední. „Tak miluje svět, že dává svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) V tomto světle, totiž ve Světle, „které přichází do světa a osvěcuje každého člověka“ (J 1,9), a jedině v Něm, skutečně „všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Ř 8,28).

K slávě našeho Pána Ježíše Krista, amen…